Je to průběžný stav, kdy pořád něco hlídáme. Termíny. Porady. Kroužky dětí. Platby. Povinnosti. Kdo kdy kam musí jít. Co je potřeba zařídit. Co nesmíme zapomenout.

V hlavě běží nepřetržitý seznam věcí, které je potřeba udržet pod kontrolou.

Tomuto jevu se říká mentální load. Je to stav, kdy jste velkou část času aktivní ve své hlavě s myšlenkami na to, za co všechno nesete zodpovědnost. Co by se bez vás neobešlo. Co víte, že musíte zařídit, protože jinak se to nezrealizuje a to by znamenalo potíže. Velkou část energie spotřebuje už samotné držení všech těch věcí v hlavě.

Neustálé přerušování a ztráta soustředění

Problém je i to, že do této přehršle myšlenek se neustále sypou operativní povinnosti.

Někdo po vás náhle něco chce. Nejčastěji děti, kolegové nebo šéf. Je potřeba něco rychle vyřešit, odpovědět, zařídit.

To znamená, že přerušíte soustředění, které jste tak pracně aktivovali na činnost, kterou jste právě dělali. A když se k ní vrátíte, často už chvíli trvá, než si znovu vybavíte, kde jste skončili.

Postupně tak neustále přerušujete tok myšlenek, začnete zapomínat, co jste vlastně potřebovali udělat, a přichází nepříjemný pocit paniky. Co když mi něco unikne? Co když na něco zapomenu? Co když z toho bude průšvih?

Co pomáhá

Dobrá zpráva je, že i malé změny mohou přinést velkou úlevu.

1️⃣ Dostaňte věci z hlavy ven
Mozek není ideální místo pro ukládání dlouhých seznamů úkolů. Pomáhá cokoliv, kam si myšlenky můžete odložit – poznámky, aplikace, zápisníky.
Já osobně používám aplikaci Trello a jsem z ní nadšená. Píšu si tam všechno, co mě napadne a je potřeba udělat. Pokud má něco konkrétní termín, zapíšu to i do Google kalendáře, který mi pak hlídá čas splnění.

2️⃣ Sdílejte zodpovědnost
Delegujte, co jen trochu jde. Klidně i maličkosti. Možná to někdo jiný neudělá tak dokonale jako vy, ale i tak vám může výrazně pomoci.

3️⃣ Zvažte, jestli není možné něco vypustit
Opravdu musíte udělat úplně všechno? Není možné aspoň něco vynechat, odložit nebo udělat jednodušeji?

4️⃣ Dovolte si chvíle, kdy nemusíte nic
Zkuste si vědomě vyhradit alespoň pár minut, kdy si řeknete: „Teď nemusím nic.“

Můžete si číst, háčkovat, jít na krátkou procházku, dát si v klidu jídlo, chvíli jen koukat z okna nebo meditovat. Nabízí se samozřejmě i koukání do obrazovky na něco, co „vypne hlavu“, ale to většinou tak dobrou službu neudělá.

5️⃣ Odpočívejte bez výčitek
Tohle bývá někdy nejtěžší. Umíte si opravdu dovolit nic nedělat – a nevyčítat si to?

Malé změny stačí

Nemusíte dělat žádné převratné změny ze dne na den. Pro začátek úplně stačí, když uděláte jednu malou změnu a budete pozorovat, jak se s ní cítíte. Co to ve vás spouští. A jestli vám to přináší aspoň malou úlevu.

Někdy právě tyhle malé kroky postupně vytvářejí prostor, ve kterém se dá dýchat o něco svobodněji.

Tak ať se vám daří.

Romana Prokopová

Koučka osobního rozvoje a životního stylu, lektorka

Členka Evropské rady pro kouče a mentory

The post Mentální load – nenápadný zdroj stresu v každodenním životě appeared first on Romana Prokopová.

WHO uvádí, že zvláště u pečujících profesí je vyhoření běžnou reakce tváří v tvář nedostatku personálu, nízkým mzdám, nedostatečným a nebezpečným pracovním podmínkám, mimořádně stresujícímu prostředí a nedostatku potřebných ochranných opatření na pracovišti. Nejméně čtvrtina zdravotníků a pracovníků péče hlásila mezi lednem 2020 a dubnem 2022 úzkost, depresi a příznaky vyhoření. Od roku 2022 nebyly zaznamenány žádné významné poklesy. (2)

Proč jsou sociální služby v první linii rizika

Hlavním důvodem je samotná povaha práce. Práce v sociálních službách znamená dlouhodobý, bezprostřední a emočně náročný kontakt s lidmi, kteří se nacházejí v obtížných životních situacích.

Pracovníci se denně setkávají s lidským utrpením, bezmocí, frustrací, někdy i s agresí či neustálými stížnostmi. Zároveň se často pohybují v systému, který má svá omezení a který ne vždy umožňuje pomáhat tak, jak by si sami přáli.

Velkým tématem je také tzv. „syndrom spasitele“. Do sociálních služeb často vstupují lidé s vysokými ideály, silnou vnitřní motivací a upřímnou touhou pomáhat. Když se toto nadšení postupně střetává s realitou systému, nedostatkem zdrojů a opakovaným pocitem marnosti, může být cesta k vyčerpání velmi rychlá.

Rizikové faktory vyhoření v sociálních službách

Současné poznatky i praxe ukazují, že vyhoření není selháním jednotlivce, ale důsledkem nesouladu mezi člověkem a pracovním prostředím. V sociálních službách se tento nesoulad nejčastěji projevuje v několika oblastech:

• Emoční práce a vyčerpání – Pracovníci často regulují vlastní emoce, aby mohli být oporou klientům. Dlouhodobé potlačování vlastních pocitů a „držení se“ pro druhé je velmi vyčerpávající.
• Nedostatek zdrojů a personálu
• Chronický nedostatek času, vysoká pracovní zátěž a personální podstav vytvářejí trvalý tlak, který není možné dlouhodobě kompenzovat osobním nasazením.
• Nízké uznání a ocenění
• Vysoká zodpovědnost při omezených možnostech
• Pracovníci nesou velkou odpovědnost za klienty, jejich bezpečí a kvalitu života, ale zároveň mají jen omezený prostor situaci skutečně ovlivnit.
• Vysoká empatie, perfekcionismus, obtížné nastavování hranic a neschopnost říkat „ne“ jsou vlastnosti, které jsou v pomáhajících profesích běžné a zároveň rizikové.

Proč je důležité se vyhořením zabývat

Vyhoření v sociálních službách nemá dopad jen na jednotlivce, ale i na klienty, týmy a celý systém.

Dlouhodobě přetížený pracovník může ztrácet energii, empatii a schopnost vnímat klienta jako člověka, ne jen jako případ. Zvyšuje se fluktuace, nemocnost i chybovost. V konečném důsledku tím trpí kvalita poskytovaných služeb i samotní klienti.

Na úrovni jednotlivce se pak mohou objevovat zdravotní potíže – poruchy spánku, vyčerpání, oslabená imunita, psychosomatické obtíže nebo dlouhodobé psychické potíže.

Prevence jako ochrana, ne slabost

Prevence vyhoření v sociálních službách není luxus ani známka neschopnosti. Je to nezbytná součást profesionální péče.

Na systémové úrovni hraje důležitou roli kvalitní vedení, realistické pracovní podmínky, edukace zaměstnanců a pravidelná supervize, která umožňuje bezpečné sdílení náročných situací.

Na individuální úrovni je klíčová psychohygiena, dostatečná informovanost a sebepéče.

Pečovat o sebe není sobecké. Pokud chceme druhým pomáhat dlouhodobě, musíme mít z čeho dávat. Oheň, který dává světlo druhým, potřebuje pravidelnou péči, aby nevyhasl.

psychické potíže.

Co pro vás mohu udělat?

Jako koučka a lektorka se dlouhodobě věnuji práci se stresem, zátěží a prevenci vyhoření u lidí v náročných profesích. Věřím, že udržitelnost v pomáhajících profesích je určená schopností pracovat s hranicemi, emocemi a vlastní kapacitou.

Pokud vám článek dává smysl, berte ho jako pozvání k malému zastavení a zamyšlení nad tím, co vám v práci pomáhá zůstávat v rovnováze.

Mohu pro vaši organizaci připravit seminář na míru, aby zaměstnanci měli informace o tom, jaké jsou signály vyhoření, jak s ním pracovat a hlavně jaké činit preventivní kroky, aby k němu nedocházelo. Můžete očekávat velmi srozumitelný, praktický výklad.

Jsem k dispozici i pro individuální koučink, který vám pomůže pracovat s konkrétními výzvami vašeho (nejen) profesního života.

Jsem přesvědčená, že i v náročných pomáhajících profesích je možné hledat rovnováhu mezi profesionálním nasazením a péčí o sebe. Práce v sociálních službách si zaslouží respekt jak k potřebám klientů, tak i k těm, kteří jim pomáhají.

Pokud by vás jakákoli forma spolupráce se mnou zajímala, jsem vám k dispozici na níže uvedených kontaktech.

info@romanaprokopova.cz

775 110 200

Těším se na spolupráci,

Romana Prokopová

Koučka osobního rozvoje a životního stylu, lektorka

Členka Evropské rady pro kouče a mentory

Zdroje:

1Vyhoření jako „pracovní fenomén“: Mezinárodní klasifikace nemocí

2 Ochrana duševního zdraví a pohody zdravotních a pečovatelských pracovníků: Technické konzultační setkání

The post Vyhoření v pomáhajících profesích appeared first on Romana Prokopová.

Vyhoření jako šok

Je to taky šok, se kterým se musí vaše tělo i vaše psychika vyrovnat. A pokaždé, když se dostanete do podobné situace, která vám vyhoření způsobila, aktivují se obranné mechanismy, které vás varují, že hrozí potenciálně nebezpečí. Oficiálně tato fáze nemá žádný název, ale často bývá označována jako post burnout syndrom nebo fáze. 

Po vyhoření nějakou dobu trvá, než získáte důvěru v sebe sama a ve svůj svět. A i když už normálně fungujete, pracujete a vyhoření máte dávno za sebou, je naprosto přirozené, že se objevují obavy, že se TO zase stane. Jako já se stále bojím lézt do výšek tom pádu ze žebříku. Podobné to je, když se stane nehoda v autě a řidič se pak bojí sednout za volant, protože co když se to TO stane znovu.

Zatímco u úrazů a nehod chápeme obavy z opakování té situace, u vyhoření máme pocit, že selháváme, když se bojíme, aby se to nestalo znovu.

Strach jako užitečný nástroj

Strach by vás neměl paralyzovat. Můžete s ním spolupracovat. Může vám ukázat, že vám není lhostejné, jak žijete a jak sami k sobě přistupujete.

Ale není třeba s ním bojovat. Když si budete říkat, že nesmíte mít takový strach, tak obavy budou o to větší. Máte je proto, že vás chtějí chránit, a když je budete ignorovat, tak budou ještě hlasitější, abyste je už konečně vyslyšeli. Jako malé dítě, které se dožaduje pozornosti a vy jej přehlížíte. Bude ještě urputnější, ještě hlučnější, ještě otravnější.

Zkuste si naopak říct: “Aha, bojím se, že se to stane znovu. Je to v pořádku, mám na to právo, protože to byl opravdu velký šok. Ale můžu dobře fungovat i s tímto strachem. Děkuji svému strachu za ochranu, ale mám to pod kontrolou.”

Strach bude spokojen, vyslyšeli jste ho, uklidnili, že víte, co děláte, a nebude tak úporný. A vy můžete dál uvažovat vcelku racionálně.

Vaše obavy vám naopak mohou připomínat, že:

je v pořádku říct NE,

je v pořádku delegovat,

výkon neurčuje vaši hodnotu,

péče o sebe není luxus ani zbytečnost, ale nutnost.

Jak rozlišit strach od reality?

Signály těla

To jsou poměrně jednoznačné ukazatele. Únava, vyčerpání, bolesti hlavy, podrážděnost, problémy se spánkem jsou signály, že je potřeba zvolnit. A vy už tohle dobře zachytíte a taky už dobře víte, co s tím. Pokud jste vyhořením úspěšně prošli, tak máte nejspíš načteno o vyhoření všechno možné a víte, na co si dávat pozor. 

Je fajn si dávat si cílené pauzy – protáhnout se, chvíli vědomě dýchat, dát si sprchu, na chvíli si lehnout, pustit si hudbu, jít ven, dát si kafíčko, otevřít si okno a nadýchat se čerstvého vzduchu, čichnout si k nějaké příjemné vůni atd.

Naprosto zásadní je také spánek, kvalitní strava, pohyb, dobré vztahy, humor a čas, který trávíte něčím, co vás opravdu baví. 

Dodá vám to pocit, že jste vy tím, kdo má nad situací kontrolu, ne okolnosti okolo vás.

Signály mysli

To, co se odehrává v hlavě, může být oproti tomu někdy hůř čitelné. Protože strach z rizika opětovného vyhoření je nejspíš strach jen z představy, nikoli z reálné situace. Nebojíte se reality, ale vlastní domněnky.

V takovém případě je fajn si říct: “Aha, cítím obavy. Jsem opravdu ohrožený/á, nebo na mě má vliv jen vzpomínka?” Sami si snadno odpovíte.

Otázky k sebereflexi

Zkuste se sami sebe zeptat:

Co dělám dnes jinak než v době, kdy jsem vyhořel/a?

Jak poznám, že se blížím ke svým hranicím, a co v takové chvíli udělám?

Které situace mi spouštějí obavu z návratu vyhoření a co mi v nich pomáhá?

Co mi dnes dává pocit bezpečí, stability a klidu?

Strach z opětovného vyhoření není slabost, ale důkaz vaší zodpovědnosti k sobě samým.

Je přirozený, není to žádné selhání a je naprosto lidský.

Stejně jako já budu už asi vždycky opatrnější, když polezu na žebřík. Stejně jako bude opatrný a extra koncentrovaný řidič auta, který dřív způsobil nehodu z nepozornosti. Tak stejně tak budete už vy, pokud jste prošli vyhořením, nejspíš vždycky obezřetnější vůči svému tělu i stavu mysli. Ale to nemusí být nutně špatně.

Dává vám to příležitost na sobě pracovat. Otevírá vám témata, která můžete zpracovat na nějaké terapii nebo koučinku. Dává vám možnost stát se silnějšími.

Pokud jste prošli vyhořením a nejste si teď úplně jistí sami sebou, neváhejte si říct o pomoc. Je to v pořádku. Vy jste v pořádku. A já vás ráda na vaší cestě podpořím.

Jsem koučka osobního rozvoje a lektorka. Dříve jsem působila deset let v právnickém prostředí, kde jsem si zblízka prožila, jaké to je žít v tlaku, odpovědnosti a vysokých nárocích. Dnes pomáhám lidem najít rovnováhu mezi výkonem a klidem, protože vím, že obojí se dá spojit.

Absolvovala jsem akreditovaný výcvik koučinku osobního rozvoje, kurz mindset koučinku a kurz krizové intervence. Jsem členkou EMCC (Evropské rady pro kouče a mentory).

Jak se objednat na koučink?

Zavolejte mi na telefon 775 110 200 nebo mi napište na email: info@romanaprokopova.cz a domluvíme se na čase a formě konzultace. Ta může proběhnout buď osobně v Táboře v Centru Univerzita Tábor, nebo na dálku.

Těším se na spolupráci!

Romana Prokopová

Koučka osobního rozvoje a životního stylu, lektorka

Členka Evropské rady pro kouče a mentory

The post Máte za sebou vyhoření a bojíte se, že se to stane znovu? appeared first on Romana Prokopová.

Kouč vám nebude říkat, co máte dělat. Možná vám poradí nějakou techniku na uvolnění stresu, ale nebude vám říkat, že se máte rozvést, dát výpověď nebo že musíte každý den uběhnout 5 km. Kouč vás povede svými otázkami tak, abyste si sami přišli na to, jaké řešení je pro vás teď nejlepší, proveditelné a udržitelné.

Nehodnotí

Koučink je především o bezpečném prostředí, kde můžete být sami sebou. Nikdo vás nebude soudit. Nikdo nebude říkat: No to byla chyba. To, co děláte, není správné. To je ale blbé rozhodnutí…

A je to fakt úleva. Tady si nemusíte hrát na něco, co nejste. A hlavně se nemusíte ani bát, že by vás někdo odsoudil za to, za co se stydíte i sami před sebou.

Neprojektuje sebe

Žádné podle sebe soudím tebe. Žádné no já jsem měla taky příšernou učitelku, takže je jasné, že všechny učitelky jsou příšerné. Žádné já mám problémy s jídlem, tak to ho určitě máte taky.

Dobrý kouč se dokáže oddělit od klientova příběhu, nevnáší do své práce své pocity, své vlastní vzorce myšlení ani svá očekávání od světa.

Nevytváří závislost klienta na kouči

Cílem není vést nekonečný sled konzultací, ale najít efektivně řešení v rámci několika sezení. Dobrý kouč vás nebude udržovat v pocitu, že bez něj se vám život zhroutí jak domeček z karet. Dobrý kouč vás povede tak, abyste uměli ten domeček udržovat v životaschopném stavu, znovu jej postavit, kdyby náhodou spadnul, a dokonce jej i zvětšovat.

Jasně, někdy foukne tak silný vítr, že je fajn zase zajít na konzultaci a najít s koučem cestu, jak sehnat nové karty. Nebo jiný podklad na stavění. Nebo jak ty karty upravit tak, aby to lépe drželo.

Ale dobrý kouč vás nebude udržovat v pocitu, že bez něj se vám domeček zhroutí i v bezvětří.

Nevrtá se v minulosti

Je to poměrně populární: odbloky, čištění minulosti, odstraňování traumat. Ale to patří do jiných terapií. Koučink se minulosti nevyhýbá, někdy je její vyslovení nutné k pochopení toho, co se děje teď. Ale v rámci koučinku není nutné se retraumatizovat, vracet se k bolestem z dětství.

Koučink je o pochopení přítomnosti a o stavění lepší budoucnosti. Někdo může namítat, že to bez vyřešené minulosti nejde. Ale někdo se prostě do minulosti vracet nechce. Nebo mu stačí jen ji vidět objektivně. Případně se ke koučinku dostane po jiných terapiích, kde už vyčistil minulost, ale neví, jak žít přítomnost a tvořit budoucnost.

Netlačí, respektuje

Každý má své tempo, své hodnoty, své možnosti ve své realitě. Dobrý kouč vám nebude dávat takové úkoly, které budou nad vaše síly. Nebude vás nutit do technik, ve kterých vám není dobře. Bude respektovat vaše aktuální rozpoložení.

Tohle je z mého pohledu 6 základních pravidel, které by měl dobrý kouč dodržovat. Kromě jiných samozřejmě.

Tato pravidla naprosto respektuji a vždycky koučink vedu tak, abyste se cítili bezpečně, příjemně, aby vás to bavilo a aby vám to dávalo smysl. Vždycky vás budu respektovat a nikdy vás nebudu nikam tlačit.

Při své práci kombinuju racionální přístup, využívám veškeré své analytické schopnosti, svůj intelekt, ale i velkou dávku empatie, laskavosti a intuice.

Tahle jedinečná kombinace vám dovolí vidět svou realitu, pracovat s ní a hlavně ji tvořit tak, aby vám v ní bylo co nejlépe.

Jste na rozcestí a nevíte, jak dál? Zhroutil se vám váš domeček z karet a vy teď nevíte, co s tím? Nebo se vám třese půda pod nohama a vy potřebujete ten svůj domeček zachránit, aby nespadnul?

Ozvěte se a zkuste se na svou situaci podívat objektivním pohledem. Koučink vám pomůže najít cestu – k sobě, k lepšímu životu, ke správnému rozhodnutí, ke spokojenosti. 

Jsem tu pro vás.

Kontakt:

info@romanaprokopova.cz

775 110 200

Těším se na spolupráci,

Romana Prokopová
Koučka osobního rozvoje a životního stylu, lektorka
Členka Evropské rady pro kouče a mentory

The post 6 věcí, které dobrý kouč nedělá (a je to dobře) appeared first on Romana Prokopová.

Už není za koho se schovat. Nepracujeme pro někoho, ale samy pro sebe. Musíme být vidět. Musíme si definovat, kdo vlastně jsme a co nabízíme. A jak to, co nabízíme, někomu pomůže. 

Sama to moc dobře znám, protože jsem si tím procházela taky. Nejistota, nedostatek sebevědomí, strach, pochybnosti. Měnila jsem úplně obor, opustila jsem advokacii přesto, že jsem JUDr., mám advokátní zkoušky, roky praxe. Najednou mě potkávali lidi na ulici a ptali se mě, co dělám, a já jsem jim musela říct, že jsem koučka a že pracuji s esencemi. Cože? Co to je? Proč? Neuměla jsem na to moc odpovědět. 

Až postupně jsem získala jistotu i správný směr a teď už si pevně stojím sama za sebou, za svým podnikáním, za svým snem – pomáhat lidem žít lepší život. 

A musím říct, že ta cesta, kterou jsem prošla, byla velmi intenzivní cestou osobního rozvoje. 

Dneska mám za sebou 600 hodin individuálních konzultací a už dva roky vedeme s Míšou Pěknicovou komunitu Podnikatelky z Tábora a okolí, která sdružuje více než 600 žen podnikajících v našem regionu. Pořádaly jsme už 9 networkingů, konferenci, řadu neformálních akcí a dává nám velký smysl podporovat podnikatelky na jejich cestě k úspěchu. 

Koučink: poznat sebe a růst s vědomím

S oblibou říkám, že Vesmír neumí podpořit JÁ NEVÍM. Nejdříve je potřeba si ujasnit cestu, najít směr a pak se pustit do akce. 

Já jsem na začátku opravdu nevěděla. Zkoušela jsem, měnila jsem cílovku, netušila jsem, co dávat na sítě. 

Nakonec jsem investovala do podpory v podobě koučinku a najednou se to začalo tvořit. Začala jsem mít jasno. A hlavně – konečně jsem pochopila, co je to stoupnout si do své síly. Už to nebyla jen fráze, ale reálný pocit. 

Přesně to je kouzlo koučinku – v bezpečném prostředí si pojmenujete, co vás trápí, a kouč vás dobrými otázkami povede k odpovědím, které jsou ve vás. Nedostanete rady, jak to udělat. Ale dostanete možnost najít si svůj vlastní směr, ve kterém vám bude dobře. 

Co je v začátku podnikání důležité?

Z mého pohledu je to několik věcí. 

Mít chuť jít do akce. 

Mít co nabídnout. Mít jasný záměr v tom, co chci nabídnout. Nejde jít do podnikání s tím, že se to samo ukáže, že se to vyvrbí, že téma se najde samo. Pokud v tom jasno nemáte, proberte to s někým.

Mít podporu. Bohužel velmi často podporu nenajdete v řadách svých nejbližších. Oni vás chtějí chránit, mají o vás starost, takže vám budou říkat: Neblázni. Drž se toho, co umíš. Takových služeb je tady spousta. Je těžká doba, drž se radši jistoty. Najdi si pořádnou práci. Oni to s vámi myslí nejspíš opravdu dobře. Ale pro vás to dobré není. Proto je skvělé mít kámošku, která stojí při vás. Být součástí podpůrné komunity (jako máme třeba by v naší FB skupině Podnikatelky z Tábora a okolí). Je dobré to s někým probrat, s koučem, mentorem, ptát se, učit se, hledat cesty. 

Mít plán. Vizi. Propočítat to ekonomicky. 

Mít chuť na sobě pracovat. Protože tomu se nevyhnete. Co sleduju ženy v naší skupině podnikatelek, tak na sobě pracují. Rosteme. Chápeme, že bez toho se neposuneme. Je potřeba vykašlat se na roli oběti, ale postavit se do role tvůrce své reality. 

Bachovy esence jako podpora emocí 

A aby ta změna nebyla jen v hlavě, ale aby proběhla i na emoční úrovni, tak na to jsou skvělé Bachovy esence. Díky nim dokážete uznat, uvolnit a proměnit negativní emoce. 

Báječnými pomocníky budou pro podporu v začátcích podnikání nejčastěji: 

Modřín (Larch) – podpoří vaši sebedůvěru a sebevědomí, pomůže vám věřit, že jste dost dobré a že na to máte.

Kejklířka (Mimulus) – podpoří vás, když se objeví konkrétní obavy, například z veřejného vystoupení, když se bojíte být vidět na sítích, když ztrácíte odvahu jít do akce. 

Vlašský ořech (Wallnut) – provede vás změnami, zvlášť pokud potřebujete ochránit své rozhodnutí a nechcete se nechat zviklat svým okolím. Pomůže vám pokaždé, když si řeknete, co tomu řeknou lidi. 

Sporýš (Vervain) – pokud cítíte, že vaše nadšení je až moc velké, jste tak zapálení do svého projektu, že vám začíná unikat trochu realita, potřebujete malinko zvolnit, abyste nevyhořely.

Jsou to jen nejčastěji používané esence, jinak je potřeba vždycky vycházet z toho, jak to máme vy konkrétně.  

A ještě je důležité dodat, že Bachovy esence nepřetvářejí osobnost, ale podporují přirozený potenciál – pomáhají stát pevněji ve své síle a zůstat v klidu i v nejistotě.

Je potřeba jít do akce. 

Pokud chcete podporu, potřebujete si ujasnit myšlenky, jste na mrtvém bodě, pochybujete o sobě, nevíte kudy kam, tak se ozvěte. Podíváme se na to, nebudu vás do ničeho tlačit, nebudu vás lámat do něčeho, v čem vám nebude dobře.

Budeme hledat příjemnou cestu, jak vystoupit ze své komfortní zóny sice do neznámé, ale do lepší reality. Nebudete tam samy. Podpořím vás já, a pokud budete chtít, tak i Bachovy esence. 

Svou konzultaci si můžete domluvit na e-mailu info@romanaprokopova.cz, nebo na telefonu 775 110 200. Konzultace stojí 1000 Kč za hodinu, u prvního setkání počítejte spíše s hodinou a půl. Pracuji osobně v Táboře, nebo na dálku online. 

Těším se na váš růst! 

Romana Prokopová

Koučka, lektorka a praktik Bachovy květové terapie

Členka Evropské rady pro kouče a mentory

The post Podnikání jako cesta osobního rozvoje appeared first on Romana Prokopová.

V rámci přípravy starší dcerky na zápis do školy jsem absolvovala přednášku paní Mgr. Radky Brabcové na téma „Školní zralost“. Byla jsem nadšená z množství velmi užitečných rad a konkrétních doporučení ohledně přípravy dítěte na zápis do školy i na samotnou školní docházku. Paní Mgr. Brabcová mi na toto téma poskytla rozhovor, tak se mohou tyto skvělé informace dostat i mezi další rodiče.

Paní Mgr. Radka Brabcová pracuje jako speciální pedagog v  Pedagogicko – psychologické poradně České Budějovice, pracoviště Tábor. https://www.pppcb.cz/tabor-sobeslav , www.pppcb.cz

Foto Renata Vaňková (foceno v areálu poradny v Táboře)

Celé téma školní zralosti se řeší především s ohledem na případný odklad školní docházky. Kdo rozhoduje o tom, zda je nutné posouzení zralosti a připravenosti dítěte k zahájení školní docházky? Je to školka, rodiče sami dle vlastního uvážení, nebo škola na základě průběhu zápisu?

Zodpovědnost za své dítě mají rodiče. Pokud mají pochybnosti o tom, zda je na školu zralé, mohou se objednat na posouzení školní zralosti do některého ze školských poradenských zařízení, například Pedagogicko-psychologické poradny (dále jen Poradna, PPP).

Podnět k tomuto kroku ovšem může dát i školka nebo základní škola při zápisu, pokud je patrné, že je dítě v některé oblasti nezralé. V takovém případě je rozumné s dítětem na posouzení zralosti přijít (přestože ze strany školy nebo školky jde o podnět, nikoli o příkaz), protože paní učitelky, a zejména ty ve školce, znají dítě v jiných situacích než rodiče a mívají velmi dobrou představu o tom, co zvládne, co je pro něho naopak obtížné a jak by bylo schopné zvládnout nároky školy.

A když tedy vaše organizace dá doporučení k odkladu školní docházky, je to už finální rozhodnutí, nebo je to nakonec na rodičích či škole, zda k odkladu dojde či nikoli?

Zodpovědnost opět zůstává na rodičích. Stanovisko PPP má pouze charakter doporučení. Pokud tedy rodiče mají své důvody k tomu, aby dítě do školy poslali v řádném termínu, navzdory doporučení k odkladu, je to plně v jejich kompetenci.

Stává se tedy, že se rodiče rozhodnou, že dítě do školy dají, byť jste se vyjádřili tak, že by byl odklad vhodný?

K takovým situacím dochází. Důvody pro řádný nástup bez ohledu na skutečnou zralost dítěte bývají nejčastěji dva. Prvním z nich je určitá společenská prestiž tohoto kroku a pocit, že rodič selhal, má-li dítě odklad. Druhým důvodem bývají kamarádi – dítě má velmi dobré kamarády v mateřské škole a rodiče chtějí, aby s nimi postoupilo do základní školy, protože se obávají, že by nedokázalo navázat nová přátelství. Zejména v případě uzavřených dětí to může být velmi reálná obava a je třeba pečlivě zvažovat zisky a ztráty plynoucí z tohoto kroku.

Jaké potom může mít takové rozhodnutí následky?

Následky předčasného nástupu může dítě pociťovat i řadu let po zahájení školní docházky. V případě, že není vyzrálé po stránce pracovní, nesoustředí se na školní práci, vyrušuje, nepracuje, roztáčí se často kolotoč napomínání, poznámek ze strany školy a výčitek ze strany rodičů. Dítě, které je do značné míry obětí této situace, získává nálepku „zlobivý“ a v souladu s ní se pak chová, i když by třeba ani nemuselo.

Jiná situace je v případě, že dítě nastoupí a má nedostatečně zralé některé funkce, které jsou předpokladem pro čtení, psaní nebo počítání. Problémy se projevují i záhy po nástupu, třeba v listopadu první třídy, a od té doby začíná selhávat, nebo společně s rodiči tráví dlouhé hodiny domácí přípravou.

Posuzování školní zralosti spadá výhradně do činnosti Pedagogicko – psychologických poraden, nebo je může vykonávat ještě nějaký jiný subjekt?

V případě odkladu školní docházky je potřeba, aby zralost dítěte posoudili dva odborníci – jeden z některého školského poradenského zařízení, to znamená z Pedagogicko-psychologické poradny nebo ze Speciálně pedagogického centra (ta jsou pro děti se závažnějším postižením – zrakovým, sluchovým, řečovým, mentálním, tělesným, pro autisty). Druhé doporučení musí přijít ze strany zdravotnictví – od dětského lékaře nebo například klinického psychologa. Tento postup je daný legislativou.

Je potřeba se objednávat pouze do poradny odpovídající místu bydliště, nebo je výběr poradny na rodičích?

Rodiče si mohou vybrat kteroukoli Poradnu v republice, ale vzhledem k dlouhým čekacím dobám některá pracoviště upřednostňují děti ze spádové oblasti.

Jak je to s úhradou za provedené služby vaší organizace?

Naše činnost je financována Ministerstvem školství a pro rodiče a děti je bezplatná.

Blíží se zápisy do první třídy, není už pozdě řešit případný odklad školní docházky? Nebo se odklad řeší až na základě průběhu zápisu do školy? Kdy je na to vlastně nejvhodnější čas?

Nejvhodnější čas je pro každého jiný. U některých dětí je jasné již na podzim, že nastoupí s odkladem. To je v případě, že mají vážnější problém – např. jejich vývoj postupuje celkově pomaleji nebo mají třeba závažnou poruchu řeči.

A naopak je řada dětí, které jsou na pomezí připravenosti. U těch je dobré s konečným rozhodnutím počkat. Nejprve vyzkoušet, jak dítě zvládne úkoly, ale i „ustojí“ určité napětí při zápisu a na základě toho se případně objednat do Poradny.   Zkoušku lze provést až v průběhu dubna nebo v květnu (i když problémem může být kapacita poradenského zařízení).

Pokud si rodiče nejsou jisti, jaký postup zvolit, nejspolehlivějším vodítkem bude názor učitelek v mateřské škole, neboť ty znají dítě dlouhodobě a většinou velmi dobře ví, jak se v jednotlivých oblastech posouvá.

Myslím, že často jsou ze zápisu nervóznější rodiče než děti… Nicméně jak na zápis připravit dítě psychicky? Co je dobré dítěti říct, aby to nebralo úplně na lehkou váhu, ale zároveň aby nebylo ve zbytečném stresu?

Vím, že je to těžké, ale své emoce musí ovládnout především rodiče. Pokud dítě ví, že rodiče berou zápis pohodově, budou v klidu také. Když před zápisem zavládne v rodině všeobecné šílenství, těžko můžete předškolákovi vykládat, že má být bezstarostný.

Myslím, že obecně stačí dítěti říci, že bude brzy chodit do školy. A do té velké školy se půjde podívat a zapsat se, aby tam mohlo chodit. Při té příležitosti se tam setká s paní učitelkou nebo panem učitelem, kteří se ho budou na různé věci ptát a on/ ona jim odpoví nebo úkoly splní. A kdyby se náhodou stalo, že něco nebude vědět, nic se neděje. Panu učiteli nebo paní učitelce se může říct i to, že něco neví (předpokládám, že čtenáři podobnou promluvu přizpůsobí charakteristikám svého dítěte, protože někteří „ostrostřelci“ mohou odpovídat nevím soustavně).

Obecné předpoklady k zápisu si rodiče dneska snadno najdou. Jedním z často opakovaných kritérií je třeba schopnost dítěte zavázat tkaničky. Jenže školky naopak většinou vyžadují boty na suchý zip, takže se to dítě vlastně nemá kdy naučit. Jak mu v tom pomoci? Je na to nějaká finta? A proč je to vlastně tak důležité umět před zápisem do školy?

Není to tak úplně nezbytné, ale… Zavazování tkaniček je komplexní činnost – vyžaduje určitou motorickou i mentální aktivitu. Dítě musí znát jednotlivé kroky a jejich posloupnost, ale také je vlastnoručně realizovat. Při zavazování tedy trénuje motoriku, paměť, serialitu (vnímání posloupnosti), při nácviku také vizuomotoriku (tj. schopnost zkoordinovat své pohyby podle předlohy, vzoru), která je důležitá pro přepisování. V tomto světle je tedy možné vidět nácvik zavazování tkaniček jako příležitost procvičit s dítětem řadu oblastí při praktické a pro život důležité činnosti. A to se docela vyplatí.

Zpětně je možné konstatovat, že pokud dítě tkaničky zvládlo, v uvedených oblastech (paměť, motorika atd.) nemá zásadní problémy. Avšak kdyby se zavazování někomu velmi nedařilo, je lepší přejít na čas k snazším úkolům – protahování šňůrek, navlékání korálků, vázání jednoduchých uzlů, a teprve poté, co se dítě v těchto činnostech zdokonalí, vrátit se k tkaničce.

Co se týče samotného provedení, existují různé způsoby a na internetu lze řadu z nich najít, ale nejlepší je vyzkoušet s dítětem různé postupy a zůstat u toho, který se mu nejvíce daří. Pokud bude spojený s pomocnou básničkou, půjde to ještě lépe.

Dalším bodem bývá správné držení tužky. Někteří dospělí s tím ale sami mají problém, takže nejsou tím nejlepším vzorem. Jak dítě naučit dobře uchopit psací potřeby?

Správné držení tužky bývá jeden z častých problémů. Sice psaní neznemožní, ale může ho značně znepříjemnit nebo zpomalit. Při nesprávném úchopu se totiž ruka dostává do napětí, je unavená nebo bolí.

S nácvikem správného držení tužky je dobré začít odmalička, od prvních malířských pokusů. Pokud si dítě již osvojilo nesprávné držení, je na místě koupit mu trojhranné pastelky a ukázat mu, jakým způsobem se tužka drží (tj. drží ji bříško palce a ukazováku, podpírá ji prostředník, všechny prsty se jí jen lehce dotýkají, nedrží ji silou). Se zapamatováním a udržením úchopu pomůže i nástavec na tužku (v nejrůznějším provedení je lze zakoupit na internetu nebo v papírnictví), ale i při jeho použití je potřeba dítěti úchop stále připomínat a upravovat. Je to jako s jakýmkoli jiným zlozvykem – náprava vyžaduje určitý čas, energii a vůli, ze strany dospělého i dítěte.

Dcerka sice drží tužku (pastelku, pero…) relativně dobře, ale při psaní hodně tlačí, brzy ji začne bolet ruka a moc toho nenakreslí. Co s tím?

V takovém případě nestačí jen kreslit. Je zapotřebí ruku uvolnit a to nejen prsty, ale i zápěstí, loket a rameno. Tužka musí lehce klouzat po papíře a celá paže se musí plynule posouvat. K tomu lze dojít postupným nácvikem, nejlépe každodenním, ale krátkým, stačí 5, 10 minut.

Před kreslením je vždy dobré procvičit ruku – třeba jen zakroužit v rameni, lokti, zápěstí a proklepat prsty. Trochu zábavnější je to vždycky s básničkou, třeba Kolo, kolo mlýnský. A pak je možné se vrhnout na kreslení.  Kreslí se nejprve na svislé plochy a velké formáty. Někdo používá tabuli, někdo staré tapety, které nalepí na dveře. Začíná se tečkami, dlouhými čárami, běháním po papíru, kruhy, zuby, následují oblouky a smyčky. Všechny tyto tvary se kreslí hodně velké, tak, aby náš milý předškolák musel zapojit celou ruku, hezky od ramene. A navíc ho ještě upozorníme, že nám nijak zvlášť nezáleží na tom, jestli budou tvary krásné, důležité je, aby kreslit plynule, což znamená i docela rychle. Tyhle dvě podmínky je docela často potěší.

Pokud už kreslí bez přítlaku na tabuli, je možné přejít ke kreslení na velké formáty papíru ve vodorovné poloze, nejprve formát A3. A znovu procvičují tvary, které se předtím naučily na tabuli. Podmínka je opět stejná – plynulost a na kráse nezáleží. Formát papíru se postupně zmenšuje na A4, a pak už je dítě připravené na psaní do linek.

V rámci zápisu se po dětech obvykle žádá kreslení postavy. Je třeba to děti cíleně učit?

Domnívám se, že není vhodné děti učit jeden konkrétní obrázek. Je pravda, že kresba postavy je často po dětech požadována. Důvodem je skutečnost, že před mnoha lety bylo v psychologické literatuře popsáno, jak se s postupujícím věkem zdokonaluje kresba dítěte. Zdokumentováno to bylo právě na kresbě lidské postavy. Každému věku (cca do 10 let) odpovídá určitý způsob znázornění. Problém spočívá v tom, že pokud s dítětem nacvičíme, jak postavu kreslit, neurychlíme jeho vývoj. Mnohem prospěšnější je, pokud dítě učíme využívat nejrůznější výtvarné techniky, učíme ho kreslit podle fantazie i podle vzoru, uvolňujeme jeho ruku, trénujeme kreslení nejrůznějších grafoprvků, které tvoří písmo (kruhy, smyčky, oblouky apod.). Tím mu mnohem více prospějeme a připravíme ho na psaní.

U zápisů se po dětech často také chce, aby přepsaly nějaký krátký text (slovo). Jak v domácím prostředí tuto schopnost procvičovat ještě jinak, než jen nudným přepisováním písmenek?

Přepisování je velmi důležitá dovednost. Obecně se schopnosti zkoordinovat náš pohyb nebo grafický záznam (tj. přepsat nebo překreslit) podle toho, co vidíme, říká vizuomotorika  a je velmi důležitá ve škole i v řadě profesí. Přirozeně se rozvíjí již od nejútlejšího dětství – třeba tím, že batolata navlékají korálky na tyčku, starší děti zase staví ze stavebnic podle návodů. S předškoláky můžeme překreslovat obrázky – třeba tak, že my kreslíme, vždy jen pár tahů a dítě nás hned napodobuje a kreslí totéž. V nejrůznějších pracovních listech pro předškoláky jsou pak úkoly, kde se dokresluje druhá polovina obrázku, nebo se kreslí po krocích – nejprve oblouk, na něj kruh, pak uši, oči, ocas a je z toho kočka. Velmi přínosné je také vybarvování omalovánek.

Děti by měly mít také schopnost si něco zapamatovat. Memorování básniček ale taky není úplně zábava. Jak s dětmi trénovat paměť formou hry?

Existují nejrůznější hry na paměť a často není potřeba kupovat speciální společenskou hru nebo nějaké pomůcky. Hra Přijela tetička z Číny spočívá v tom, že jeden z hráčů vysloví větu a řekne věc, kterou mohla tetička přivést, druhý hráč zopakuje první slovo, přidá další a všichni následující hráči postupují stejně. A mimo her je možné k tréninku paměti využít i každodenní život – třeba si s dítětem opakovat seznam věcí, které máme nakoupit (samozřejmě by neměl být dvoustránkový, ale jen několik položek). Takovým způsobem se procvičuje paměť sluchová, která je pro úspěch ve škole velmi důležitá. Ale opomenout bychom neměli ani paměť zrakovou a tu posiluje třeba hraní pexesa, Kimovy hry a nebo hry, kdy něco v místnosti změníme a dítě pátrá, co se změnilo.

S dětmi by se mělo procvičovat také zrakové vnímání. Jak na to?

Dětské časopisy nabízí řadu nejrůznějších úkolů. Řada dětí má oblíbené dvojice obrázků, mezi nimiž hledají rozdíly. Ač tyto úkoly dají někdy dost zabrat i dospělým, předškoláci by měli zvládnout podobný úkol i na trochu vyšší úrovni – totiž určit, zda jsou dva obrazce stejné, nebo se liší. A to nejen u obrazců, které jsou tvarem odlišné, ale i u těch, které se liší jen polohou v prostoru. Třeba tak, jako je to u písmen b x d.  Podobné úkoly je možné najít také na internetu, ale i v nejrůznějších pracovních listech.

Co počítání? Přijde mi, že dnešní děti umí počítat velice brzy. Je ale něco, co je dobré s nimi procvičit ještě před nástupem do školy, případně před zápisem?

Je řada dětí, které umí vyjmenovat řadu čísel do deseti, ale neví, co vlastně ta slova znamenají, nemají představu o tom, kolik to je pět. Proto je důležité vytvářet právě tuto představu. Nejlepší je nejprve ukazovat určitý počet prstů a chtít po dětech, aby spočítaly, kolik ukazujeme. Tenhle úkol musíme opakovat do té doby, dokud si nezapamatují, že daná sestava ukazuje třeba čtyři prsty. Musí to vědět, aniž by je počítaly. Pokud umí takto postřehnout počet na prstech (do pěti), chceme po nich, aby bez počítání poznaly počet i na kostce. K tomu, aby se to naučily, stačí hrát Člověče nezlob se. Pokud tohle děti umí, vyzkoušíme si, jestli znají číselnou řadu i nazpátek, tj. alespoň od pěti do jedné, a můžeme s nimi počítat: „Máš dva banány a jeden ti dám, kolik jich budeš mít?“ Většina předškoláků podobné úkoly s naprostou jistotou dá.

Školy mohou při zápisu požadovat také převyprávění nějaké pohádky. Některé děti ale neznají klasické pohádky. Ne že by si s nimi rodiče nečetli, ale ne všechny dnešní děti baví Karkulka, Sněhurka nebo Otesánek… Co s tím?

Myslím si, že je dobré, když děti se „zlatým fondem pohádek“ seznámeny jsou a znají je, ale pokud je vyloženě nemají rády, měly bychom jít k podstatě a tou je schopnost zapamatovat si děj příběhu, vyprávět ho, mluvit přitom ve větách. A to je možné zkoušet s jakoukoli pohádkou nebo příběhem.

Spoustě dětem také činí potíže samotné mluvení. Nevyslovují správně některé hlásky, případně dělají gramatické chyby. Kdy je to ještě v pořádku a v jakém případě je naopak potřeba vyhledat pomoc logopeda?

V případě, že nesprávně vyslovuje dítě v posledním roce mateřské školy, je na místě oslovit logopeda hned. U mladších dětí je potřeba řeč sledovat, a pokud ve čtyřech letech nevyslovují větší množství hlásek, pak je dobré se na něj obrátit rovněž.

Mnohem závažnější než nesprávná výslovnost však bývají obtíže se skládáním vět, časté chyby ve skloňování, těžké nalézání slov. Pokud máme pocit, že některé s těchto problémů dítě má, je rovněž na místě poradit se s klinickým logopedem.

V souvislosti s přípravou na zápis se zmiňuje také sluchové vnímání. Co si pod tím představit?

Neznamená to, že bychom měli podezření, že děti neslyší. V tomto smyslu jde jednak o schopnost vnímat rozdíly mezi hláskami, a to i v případě, že jsou si podobné – např. ď-d ( ve slově díky x dýky), ale zejména o schopnosti izolovat hlásky ve slově. Předškolák by měl bez potíží určit první hlásku ve slově. A pokud to nedokáží, je třeba na tom intenzivně pracovat, protože tento zdánlivě drobný nedostatek může být signálem velkých potíží se čtením. A problémům je lepší předcházet.

Některé děti mají také problém se zasoustředit na daný úkol. Zadání si pořádně neposlechnou, zato si všímají všeho kolem a pak ukvapeně vyhrknou nějakou odpověď, která třeba není správná. Je nějaký způsob, jak děti naučit soustředění?

Soustředění je do značné míry ovlivněno zráním nervové soustavy. Rychlý a jednoduchý recept, jak koncentraci pozornosti ovlivnit, není. Pokud tedy nepočítám nasazení léků, které je řešením v případě výrazných obtíží se soustředěním (a jsou užívány na doporučení pedopsychiatra).  Jediný způsob, jak dítě přivést k tomu, aby se dokázalo po přiměřenou dobu soustředit, je dlouhodobý nácvik spočívající v tom, že budeme dítěti zadávat krátké úkoly, které bude dítě plnit, a postupně budeme prodlužovat čas věnovaný těmto cvičením.

Rodiče nesoustředěných školáčků si brzy všimnou, že jejich děti při psaní domácích úkolů rozptylují všechny věci, zvuky, jakékoli vedlejší vjemy v širokém dalekém okolí. Pomoc je tady jediná – vytvořit prostředí chudé na rušivé podněty. Znamená to – uklidit psací stůl, nechat na něm jen nejnutnější věci, stůl přisunout k prázdné zdi, vypnout televizi, rádio. Prostě eliminovat všechny rušivé vlivy.

Mnozí rodiče by se svému předškolákovi rádi věnovali více a připravovali se na zápis do školy, ale naráží to na jejich časové možnosti (práce, péče o mladšího sourozence, kroužky a úkoly se starším sourozencem…) a často i na neochotu ke spolupráci ze strany samotného předškoláka. Máte nějakou radu, jak zlákat předškoláka k trénování dovedností potřebných k zápisu a neodradit jej? Slova: „Pojď, musíme se připravovat na zápis!“ asi nebudou ta správná volba, viďte? A jak to zorganizovat časově? Případně, když je málo času, čemu se věnovat přednostně?

Nejlepší je z cvičení udělat hru – třeba typu – schválně zkusíme, u kolika slov uhádneš první hlásku, jestli to bude více než včera. Také je dobré pro podobné úkoly využívat čas, který byl jinak nevyužitý – cestu do a ze školky, čekání na autobus… Počítání je možné trénovat při mnoha činnostech v domácnosti – třeba při prostírání nebo nakupování. Asi nejproblematičtější je v tomto směru grafomotorika. Tam prostě musíme přiznat, že jdeme kreslit, ale zase můžeme dítěti jednou za čas tuhle aktivitu ozvláštnit – budeme kreslit do mouky (nasypané v pekáči), do písku na pískovišti, křídou na chodník. Někdy to chce větší míru vynalézavosti, ale jde to.

Časově by nácvik příliš náročný být neměl – cca 10-15 minut, maximálně půl hodiny, pokud má dítě potíží víc. Ale nezbytná je pravidelnost – cvičit nejlépe každodenně, nejméně pětkrát týdně. A pokud je času skutečně málo, je dobré zaměřit se na matematické dovednosti (číselná řada, poznat počet – na prstech a kostce, úkoly typu mám dva banány a jeden přidám), grafomotoriku, řeč a první hlásku ve slově.

V rámci přípravy na zápis občas dcera odpovídá špatně jen proto, že tu situaci nebo věc prostě nezná. Třeba zrovna nedávno salám na obrázku označila jako kládu, protože salám v kuse prostě nekupujeme a nezná ho. Kamarádky dítě zase „nesprávně“ seřadilo obrázky s jednotlivými úkony, které se dělají ráno, protože je doma dělají v jiném pořadí (někdo se nejprve převlékne a pak jde snídat, jinde je to naopak). Jak připravit dítě na to, že se něco takového může stát u zápisu? Pro řadu dětí to může být docela matoucí a může je to takříkajíc rozhodit…

Podobné situace samozřejmě nastat mohou, ale dítě by mělo vědět, že nikdo není neomylný a žádný člověk neví vše. A k zápisu i do školy by mělo jít s tím, že chybu může udělat a také se může dopustit neznalosti.  A je dobré, pokud mu i rodiče ukáží, že občas něco spletou nebo udělají špatně. Vždyť která z nás nikdy nespálila večeři?

No, to mi povídejte! A nakonec ještě jeden malý dotaz. Dceři teď vypadnul první mléčný zub a všichni na to reagují slovy: „Tak to je z tebe už opravdu školačka!“ Co mají zuby společného se školou?

Překvapivě tu drobné pojítko je. Když se v minulosti hledaly ukazatele, podle nichž by bylo možné určit školní zralost, první, co se sledovalo, byly parametry tělesné – výška, váha, změny ve stavbě těla. Nakonec se však ukázalo, že žádná z těchto charakteristik nevypovídá přesně. V rámci fyzických znaků však překvapivě nejvíce na blízkost nové životní etapy, tedy školáctví, upozorňuje právě výměna mléčných zubů.  Možná, že by tedy namísto zoubkové víly měl k dětem chodit školní skřítek.

Velice Vám děkuji za rozhovor,

Romana

www.romanaprokopova.cz

The post Školní zralost – odklad školní docházky a příprava předškoláka na zápis – rozhovor s Mgr. Radkou Brabcovou appeared first on Romana Prokopová.