V rámci přípravy starší dcerky na zápis do školy jsem absolvovala přednášku paní Mgr. Radky Brabcové na téma „Školní zralost“. Byla jsem nadšená z množství velmi užitečných rad a konkrétních doporučení ohledně přípravy dítěte na zápis do školy i na samotnou školní docházku. Paní Mgr. Brabcová mi na toto téma poskytla rozhovor, tak se mohou tyto skvělé informace dostat i mezi další rodiče.

Paní Mgr. Radka Brabcová pracuje jako speciální pedagog v  Pedagogicko – psychologické poradně České Budějovice, pracoviště Tábor. https://www.pppcb.cz/tabor-sobeslav , www.pppcb.cz

Foto Renata Vaňková (foceno v areálu poradny v Táboře)

Celé téma školní zralosti se řeší především s ohledem na případný odklad školní docházky. Kdo rozhoduje o tom, zda je nutné posouzení zralosti a připravenosti dítěte k zahájení školní docházky? Je to školka, rodiče sami dle vlastního uvážení, nebo škola na základě průběhu zápisu?

Zodpovědnost za své dítě mají rodiče. Pokud mají pochybnosti o tom, zda je na školu zralé, mohou se objednat na posouzení školní zralosti do některého ze školských poradenských zařízení, například Pedagogicko-psychologické poradny (dále jen Poradna, PPP).

Podnět k tomuto kroku ovšem může dát i školka nebo základní škola při zápisu, pokud je patrné, že je dítě v některé oblasti nezralé. V takovém případě je rozumné s dítětem na posouzení zralosti přijít (přestože ze strany školy nebo školky jde o podnět, nikoli o příkaz), protože paní učitelky, a zejména ty ve školce, znají dítě v jiných situacích než rodiče a mívají velmi dobrou představu o tom, co zvládne, co je pro něho naopak obtížné a jak by bylo schopné zvládnout nároky školy.

A když tedy vaše organizace dá doporučení k odkladu školní docházky, je to už finální rozhodnutí, nebo je to nakonec na rodičích či škole, zda k odkladu dojde či nikoli?

Zodpovědnost opět zůstává na rodičích. Stanovisko PPP má pouze charakter doporučení. Pokud tedy rodiče mají své důvody k tomu, aby dítě do školy poslali v řádném termínu, navzdory doporučení k odkladu, je to plně v jejich kompetenci.

Stává se tedy, že se rodiče rozhodnou, že dítě do školy dají, byť jste se vyjádřili tak, že by byl odklad vhodný?

K takovým situacím dochází. Důvody pro řádný nástup bez ohledu na skutečnou zralost dítěte bývají nejčastěji dva. Prvním z nich je určitá společenská prestiž tohoto kroku a pocit, že rodič selhal, má-li dítě odklad. Druhým důvodem bývají kamarádi – dítě má velmi dobré kamarády v mateřské škole a rodiče chtějí, aby s nimi postoupilo do základní školy, protože se obávají, že by nedokázalo navázat nová přátelství. Zejména v případě uzavřených dětí to může být velmi reálná obava a je třeba pečlivě zvažovat zisky a ztráty plynoucí z tohoto kroku.

Jaké potom může mít takové rozhodnutí následky?

Následky předčasného nástupu může dítě pociťovat i řadu let po zahájení školní docházky. V případě, že není vyzrálé po stránce pracovní, nesoustředí se na školní práci, vyrušuje, nepracuje, roztáčí se často kolotoč napomínání, poznámek ze strany školy a výčitek ze strany rodičů. Dítě, které je do značné míry obětí této situace, získává nálepku „zlobivý“ a v souladu s ní se pak chová, i když by třeba ani nemuselo.

Jiná situace je v případě, že dítě nastoupí a má nedostatečně zralé některé funkce, které jsou předpokladem pro čtení, psaní nebo počítání. Problémy se projevují i záhy po nástupu, třeba v listopadu první třídy, a od té doby začíná selhávat, nebo společně s rodiči tráví dlouhé hodiny domácí přípravou.

Posuzování školní zralosti spadá výhradně do činnosti Pedagogicko – psychologických poraden, nebo je může vykonávat ještě nějaký jiný subjekt?

V případě odkladu školní docházky je potřeba, aby zralost dítěte posoudili dva odborníci – jeden z některého školského poradenského zařízení, to znamená z Pedagogicko-psychologické poradny nebo ze Speciálně pedagogického centra (ta jsou pro děti se závažnějším postižením – zrakovým, sluchovým, řečovým, mentálním, tělesným, pro autisty). Druhé doporučení musí přijít ze strany zdravotnictví – od dětského lékaře nebo například klinického psychologa. Tento postup je daný legislativou.

Je potřeba se objednávat pouze do poradny odpovídající místu bydliště, nebo je výběr poradny na rodičích?

Rodiče si mohou vybrat kteroukoli Poradnu v republice, ale vzhledem k dlouhým čekacím dobám některá pracoviště upřednostňují děti ze spádové oblasti.

Jak je to s úhradou za provedené služby vaší organizace?

Naše činnost je financována Ministerstvem školství a pro rodiče a děti je bezplatná.

Blíží se zápisy do první třídy, není už pozdě řešit případný odklad školní docházky? Nebo se odklad řeší až na základě průběhu zápisu do školy? Kdy je na to vlastně nejvhodnější čas?

Nejvhodnější čas je pro každého jiný. U některých dětí je jasné již na podzim, že nastoupí s odkladem. To je v případě, že mají vážnější problém – např. jejich vývoj postupuje celkově pomaleji nebo mají třeba závažnou poruchu řeči.

A naopak je řada dětí, které jsou na pomezí připravenosti. U těch je dobré s konečným rozhodnutím počkat. Nejprve vyzkoušet, jak dítě zvládne úkoly, ale i „ustojí“ určité napětí při zápisu a na základě toho se případně objednat do Poradny.   Zkoušku lze provést až v průběhu dubna nebo v květnu (i když problémem může být kapacita poradenského zařízení).

Pokud si rodiče nejsou jisti, jaký postup zvolit, nejspolehlivějším vodítkem bude názor učitelek v mateřské škole, neboť ty znají dítě dlouhodobě a většinou velmi dobře ví, jak se v jednotlivých oblastech posouvá.

Myslím, že často jsou ze zápisu nervóznější rodiče než děti… Nicméně jak na zápis připravit dítě psychicky? Co je dobré dítěti říct, aby to nebralo úplně na lehkou váhu, ale zároveň aby nebylo ve zbytečném stresu?

Vím, že je to těžké, ale své emoce musí ovládnout především rodiče. Pokud dítě ví, že rodiče berou zápis pohodově, budou v klidu také. Když před zápisem zavládne v rodině všeobecné šílenství, těžko můžete předškolákovi vykládat, že má být bezstarostný.

Myslím, že obecně stačí dítěti říci, že bude brzy chodit do školy. A do té velké školy se půjde podívat a zapsat se, aby tam mohlo chodit. Při té příležitosti se tam setká s paní učitelkou nebo panem učitelem, kteří se ho budou na různé věci ptát a on/ ona jim odpoví nebo úkoly splní. A kdyby se náhodou stalo, že něco nebude vědět, nic se neděje. Panu učiteli nebo paní učitelce se může říct i to, že něco neví (předpokládám, že čtenáři podobnou promluvu přizpůsobí charakteristikám svého dítěte, protože někteří „ostrostřelci“ mohou odpovídat nevím soustavně).

Obecné předpoklady k zápisu si rodiče dneska snadno najdou. Jedním z často opakovaných kritérií je třeba schopnost dítěte zavázat tkaničky. Jenže školky naopak většinou vyžadují boty na suchý zip, takže se to dítě vlastně nemá kdy naučit. Jak mu v tom pomoci? Je na to nějaká finta? A proč je to vlastně tak důležité umět před zápisem do školy?

Není to tak úplně nezbytné, ale… Zavazování tkaniček je komplexní činnost – vyžaduje určitou motorickou i mentální aktivitu. Dítě musí znát jednotlivé kroky a jejich posloupnost, ale také je vlastnoručně realizovat. Při zavazování tedy trénuje motoriku, paměť, serialitu (vnímání posloupnosti), při nácviku také vizuomotoriku (tj. schopnost zkoordinovat své pohyby podle předlohy, vzoru), která je důležitá pro přepisování. V tomto světle je tedy možné vidět nácvik zavazování tkaniček jako příležitost procvičit s dítětem řadu oblastí při praktické a pro život důležité činnosti. A to se docela vyplatí.

Zpětně je možné konstatovat, že pokud dítě tkaničky zvládlo, v uvedených oblastech (paměť, motorika atd.) nemá zásadní problémy. Avšak kdyby se zavazování někomu velmi nedařilo, je lepší přejít na čas k snazším úkolům – protahování šňůrek, navlékání korálků, vázání jednoduchých uzlů, a teprve poté, co se dítě v těchto činnostech zdokonalí, vrátit se k tkaničce.

Co se týče samotného provedení, existují různé způsoby a na internetu lze řadu z nich najít, ale nejlepší je vyzkoušet s dítětem různé postupy a zůstat u toho, který se mu nejvíce daří. Pokud bude spojený s pomocnou básničkou, půjde to ještě lépe.

Dalším bodem bývá správné držení tužky. Někteří dospělí s tím ale sami mají problém, takže nejsou tím nejlepším vzorem. Jak dítě naučit dobře uchopit psací potřeby?

Správné držení tužky bývá jeden z častých problémů. Sice psaní neznemožní, ale může ho značně znepříjemnit nebo zpomalit. Při nesprávném úchopu se totiž ruka dostává do napětí, je unavená nebo bolí.

S nácvikem správného držení tužky je dobré začít odmalička, od prvních malířských pokusů. Pokud si dítě již osvojilo nesprávné držení, je na místě koupit mu trojhranné pastelky a ukázat mu, jakým způsobem se tužka drží (tj. drží ji bříško palce a ukazováku, podpírá ji prostředník, všechny prsty se jí jen lehce dotýkají, nedrží ji silou). Se zapamatováním a udržením úchopu pomůže i nástavec na tužku (v nejrůznějším provedení je lze zakoupit na internetu nebo v papírnictví), ale i při jeho použití je potřeba dítěti úchop stále připomínat a upravovat. Je to jako s jakýmkoli jiným zlozvykem – náprava vyžaduje určitý čas, energii a vůli, ze strany dospělého i dítěte.

Dcerka sice drží tužku (pastelku, pero…) relativně dobře, ale při psaní hodně tlačí, brzy ji začne bolet ruka a moc toho nenakreslí. Co s tím?

V takovém případě nestačí jen kreslit. Je zapotřebí ruku uvolnit a to nejen prsty, ale i zápěstí, loket a rameno. Tužka musí lehce klouzat po papíře a celá paže se musí plynule posouvat. K tomu lze dojít postupným nácvikem, nejlépe každodenním, ale krátkým, stačí 5, 10 minut.

Před kreslením je vždy dobré procvičit ruku – třeba jen zakroužit v rameni, lokti, zápěstí a proklepat prsty. Trochu zábavnější je to vždycky s básničkou, třeba Kolo, kolo mlýnský. A pak je možné se vrhnout na kreslení.  Kreslí se nejprve na svislé plochy a velké formáty. Někdo používá tabuli, někdo staré tapety, které nalepí na dveře. Začíná se tečkami, dlouhými čárami, běháním po papíru, kruhy, zuby, následují oblouky a smyčky. Všechny tyto tvary se kreslí hodně velké, tak, aby náš milý předškolák musel zapojit celou ruku, hezky od ramene. A navíc ho ještě upozorníme, že nám nijak zvlášť nezáleží na tom, jestli budou tvary krásné, důležité je, aby kreslit plynule, což znamená i docela rychle. Tyhle dvě podmínky je docela často potěší.

Pokud už kreslí bez přítlaku na tabuli, je možné přejít ke kreslení na velké formáty papíru ve vodorovné poloze, nejprve formát A3. A znovu procvičují tvary, které se předtím naučily na tabuli. Podmínka je opět stejná – plynulost a na kráse nezáleží. Formát papíru se postupně zmenšuje na A4, a pak už je dítě připravené na psaní do linek.

V rámci zápisu se po dětech obvykle žádá kreslení postavy. Je třeba to děti cíleně učit?

Domnívám se, že není vhodné děti učit jeden konkrétní obrázek. Je pravda, že kresba postavy je často po dětech požadována. Důvodem je skutečnost, že před mnoha lety bylo v psychologické literatuře popsáno, jak se s postupujícím věkem zdokonaluje kresba dítěte. Zdokumentováno to bylo právě na kresbě lidské postavy. Každému věku (cca do 10 let) odpovídá určitý způsob znázornění. Problém spočívá v tom, že pokud s dítětem nacvičíme, jak postavu kreslit, neurychlíme jeho vývoj. Mnohem prospěšnější je, pokud dítě učíme využívat nejrůznější výtvarné techniky, učíme ho kreslit podle fantazie i podle vzoru, uvolňujeme jeho ruku, trénujeme kreslení nejrůznějších grafoprvků, které tvoří písmo (kruhy, smyčky, oblouky apod.). Tím mu mnohem více prospějeme a připravíme ho na psaní.

U zápisů se po dětech často také chce, aby přepsaly nějaký krátký text (slovo). Jak v domácím prostředí tuto schopnost procvičovat ještě jinak, než jen nudným přepisováním písmenek?

Přepisování je velmi důležitá dovednost. Obecně se schopnosti zkoordinovat náš pohyb nebo grafický záznam (tj. přepsat nebo překreslit) podle toho, co vidíme, říká vizuomotorika  a je velmi důležitá ve škole i v řadě profesí. Přirozeně se rozvíjí již od nejútlejšího dětství – třeba tím, že batolata navlékají korálky na tyčku, starší děti zase staví ze stavebnic podle návodů. S předškoláky můžeme překreslovat obrázky – třeba tak, že my kreslíme, vždy jen pár tahů a dítě nás hned napodobuje a kreslí totéž. V nejrůznějších pracovních listech pro předškoláky jsou pak úkoly, kde se dokresluje druhá polovina obrázku, nebo se kreslí po krocích – nejprve oblouk, na něj kruh, pak uši, oči, ocas a je z toho kočka. Velmi přínosné je také vybarvování omalovánek.

Děti by měly mít také schopnost si něco zapamatovat. Memorování básniček ale taky není úplně zábava. Jak s dětmi trénovat paměť formou hry?

Existují nejrůznější hry na paměť a často není potřeba kupovat speciální společenskou hru nebo nějaké pomůcky. Hra Přijela tetička z Číny spočívá v tom, že jeden z hráčů vysloví větu a řekne věc, kterou mohla tetička přivést, druhý hráč zopakuje první slovo, přidá další a všichni následující hráči postupují stejně. A mimo her je možné k tréninku paměti využít i každodenní život – třeba si s dítětem opakovat seznam věcí, které máme nakoupit (samozřejmě by neměl být dvoustránkový, ale jen několik položek). Takovým způsobem se procvičuje paměť sluchová, která je pro úspěch ve škole velmi důležitá. Ale opomenout bychom neměli ani paměť zrakovou a tu posiluje třeba hraní pexesa, Kimovy hry a nebo hry, kdy něco v místnosti změníme a dítě pátrá, co se změnilo.

S dětmi by se mělo procvičovat také zrakové vnímání. Jak na to?

Dětské časopisy nabízí řadu nejrůznějších úkolů. Řada dětí má oblíbené dvojice obrázků, mezi nimiž hledají rozdíly. Ač tyto úkoly dají někdy dost zabrat i dospělým, předškoláci by měli zvládnout podobný úkol i na trochu vyšší úrovni – totiž určit, zda jsou dva obrazce stejné, nebo se liší. A to nejen u obrazců, které jsou tvarem odlišné, ale i u těch, které se liší jen polohou v prostoru. Třeba tak, jako je to u písmen b x d.  Podobné úkoly je možné najít také na internetu, ale i v nejrůznějších pracovních listech.

Co počítání? Přijde mi, že dnešní děti umí počítat velice brzy. Je ale něco, co je dobré s nimi procvičit ještě před nástupem do školy, případně před zápisem?

Je řada dětí, které umí vyjmenovat řadu čísel do deseti, ale neví, co vlastně ta slova znamenají, nemají představu o tom, kolik to je pět. Proto je důležité vytvářet právě tuto představu. Nejlepší je nejprve ukazovat určitý počet prstů a chtít po dětech, aby spočítaly, kolik ukazujeme. Tenhle úkol musíme opakovat do té doby, dokud si nezapamatují, že daná sestava ukazuje třeba čtyři prsty. Musí to vědět, aniž by je počítaly. Pokud umí takto postřehnout počet na prstech (do pěti), chceme po nich, aby bez počítání poznaly počet i na kostce. K tomu, aby se to naučily, stačí hrát Člověče nezlob se. Pokud tohle děti umí, vyzkoušíme si, jestli znají číselnou řadu i nazpátek, tj. alespoň od pěti do jedné, a můžeme s nimi počítat: „Máš dva banány a jeden ti dám, kolik jich budeš mít?“ Většina předškoláků podobné úkoly s naprostou jistotou dá.

Školy mohou při zápisu požadovat také převyprávění nějaké pohádky. Některé děti ale neznají klasické pohádky. Ne že by si s nimi rodiče nečetli, ale ne všechny dnešní děti baví Karkulka, Sněhurka nebo Otesánek… Co s tím?

Myslím si, že je dobré, když děti se „zlatým fondem pohádek“ seznámeny jsou a znají je, ale pokud je vyloženě nemají rády, měly bychom jít k podstatě a tou je schopnost zapamatovat si děj příběhu, vyprávět ho, mluvit přitom ve větách. A to je možné zkoušet s jakoukoli pohádkou nebo příběhem.

Spoustě dětem také činí potíže samotné mluvení. Nevyslovují správně některé hlásky, případně dělají gramatické chyby. Kdy je to ještě v pořádku a v jakém případě je naopak potřeba vyhledat pomoc logopeda?

V případě, že nesprávně vyslovuje dítě v posledním roce mateřské školy, je na místě oslovit logopeda hned. U mladších dětí je potřeba řeč sledovat, a pokud ve čtyřech letech nevyslovují větší množství hlásek, pak je dobré se na něj obrátit rovněž.

Mnohem závažnější než nesprávná výslovnost však bývají obtíže se skládáním vět, časté chyby ve skloňování, těžké nalézání slov. Pokud máme pocit, že některé s těchto problémů dítě má, je rovněž na místě poradit se s klinickým logopedem.

V souvislosti s přípravou na zápis se zmiňuje také sluchové vnímání. Co si pod tím představit?

Neznamená to, že bychom měli podezření, že děti neslyší. V tomto smyslu jde jednak o schopnost vnímat rozdíly mezi hláskami, a to i v případě, že jsou si podobné – např. ď-d ( ve slově díky x dýky), ale zejména o schopnosti izolovat hlásky ve slově. Předškolák by měl bez potíží určit první hlásku ve slově. A pokud to nedokáží, je třeba na tom intenzivně pracovat, protože tento zdánlivě drobný nedostatek může být signálem velkých potíží se čtením. A problémům je lepší předcházet.

Některé děti mají také problém se zasoustředit na daný úkol. Zadání si pořádně neposlechnou, zato si všímají všeho kolem a pak ukvapeně vyhrknou nějakou odpověď, která třeba není správná. Je nějaký způsob, jak děti naučit soustředění?

Soustředění je do značné míry ovlivněno zráním nervové soustavy. Rychlý a jednoduchý recept, jak koncentraci pozornosti ovlivnit, není. Pokud tedy nepočítám nasazení léků, které je řešením v případě výrazných obtíží se soustředěním (a jsou užívány na doporučení pedopsychiatra).  Jediný způsob, jak dítě přivést k tomu, aby se dokázalo po přiměřenou dobu soustředit, je dlouhodobý nácvik spočívající v tom, že budeme dítěti zadávat krátké úkoly, které bude dítě plnit, a postupně budeme prodlužovat čas věnovaný těmto cvičením.

Rodiče nesoustředěných školáčků si brzy všimnou, že jejich děti při psaní domácích úkolů rozptylují všechny věci, zvuky, jakékoli vedlejší vjemy v širokém dalekém okolí. Pomoc je tady jediná – vytvořit prostředí chudé na rušivé podněty. Znamená to – uklidit psací stůl, nechat na něm jen nejnutnější věci, stůl přisunout k prázdné zdi, vypnout televizi, rádio. Prostě eliminovat všechny rušivé vlivy.

Mnozí rodiče by se svému předškolákovi rádi věnovali více a připravovali se na zápis do školy, ale naráží to na jejich časové možnosti (práce, péče o mladšího sourozence, kroužky a úkoly se starším sourozencem…) a často i na neochotu ke spolupráci ze strany samotného předškoláka. Máte nějakou radu, jak zlákat předškoláka k trénování dovedností potřebných k zápisu a neodradit jej? Slova: „Pojď, musíme se připravovat na zápis!“ asi nebudou ta správná volba, viďte? A jak to zorganizovat časově? Případně, když je málo času, čemu se věnovat přednostně?

Nejlepší je z cvičení udělat hru – třeba typu – schválně zkusíme, u kolika slov uhádneš první hlásku, jestli to bude více než včera. Také je dobré pro podobné úkoly využívat čas, který byl jinak nevyužitý – cestu do a ze školky, čekání na autobus… Počítání je možné trénovat při mnoha činnostech v domácnosti – třeba při prostírání nebo nakupování. Asi nejproblematičtější je v tomto směru grafomotorika. Tam prostě musíme přiznat, že jdeme kreslit, ale zase můžeme dítěti jednou za čas tuhle aktivitu ozvláštnit – budeme kreslit do mouky (nasypané v pekáči), do písku na pískovišti, křídou na chodník. Někdy to chce větší míru vynalézavosti, ale jde to.

Časově by nácvik příliš náročný být neměl – cca 10-15 minut, maximálně půl hodiny, pokud má dítě potíží víc. Ale nezbytná je pravidelnost – cvičit nejlépe každodenně, nejméně pětkrát týdně. A pokud je času skutečně málo, je dobré zaměřit se na matematické dovednosti (číselná řada, poznat počet – na prstech a kostce, úkoly typu mám dva banány a jeden přidám), grafomotoriku, řeč a první hlásku ve slově.

V rámci přípravy na zápis občas dcera odpovídá špatně jen proto, že tu situaci nebo věc prostě nezná. Třeba zrovna nedávno salám na obrázku označila jako kládu, protože salám v kuse prostě nekupujeme a nezná ho. Kamarádky dítě zase „nesprávně“ seřadilo obrázky s jednotlivými úkony, které se dělají ráno, protože je doma dělají v jiném pořadí (někdo se nejprve převlékne a pak jde snídat, jinde je to naopak). Jak připravit dítě na to, že se něco takového může stát u zápisu? Pro řadu dětí to může být docela matoucí a může je to takříkajíc rozhodit…

Podobné situace samozřejmě nastat mohou, ale dítě by mělo vědět, že nikdo není neomylný a žádný člověk neví vše. A k zápisu i do školy by mělo jít s tím, že chybu může udělat a také se může dopustit neznalosti.  A je dobré, pokud mu i rodiče ukáží, že občas něco spletou nebo udělají špatně. Vždyť která z nás nikdy nespálila večeři?

No, to mi povídejte! A nakonec ještě jeden malý dotaz. Dceři teď vypadnul první mléčný zub a všichni na to reagují slovy: „Tak to je z tebe už opravdu školačka!“ Co mají zuby společného se školou?

Překvapivě tu drobné pojítko je. Když se v minulosti hledaly ukazatele, podle nichž by bylo možné určit školní zralost, první, co se sledovalo, byly parametry tělesné – výška, váha, změny ve stavbě těla. Nakonec se však ukázalo, že žádná z těchto charakteristik nevypovídá přesně. V rámci fyzických znaků však překvapivě nejvíce na blízkost nové životní etapy, tedy školáctví, upozorňuje právě výměna mléčných zubů.  Možná, že by tedy namísto zoubkové víly měl k dětem chodit školní skřítek.

Velice Vám děkuji za rozhovor,

Romana

www.romanaprokopova.cz

The post Školní zralost – odklad školní docházky a příprava předškoláka na zápis – rozhovor s Mgr. Radkou Brabcovou appeared first on Romana Prokopová.

Duben 2022

Simona Zadražilová opustila svou původní profesi administrativní pracovnice a rozhodla se, že se bude profesionálně věnovat tomu, co ji baví nejvíce – úklidu.

Učí ženy, jak mít v běžném úklidu domácnosti systém a řád. Je autorkou projektu Rituály rychlého a efektivního úklidu a Uklidni se úklidem.

Simi, zabýváš se úklidem, tedy něčím, co řada žen považuje za nutné zlo. Tebe naopak uklízení baví a učíš i další ženy, jak změnit k úklidu přístup. Může úklid někoho opravdu bavit?

Ano, určitě může. Ani mě úklid nebavil, byla jsem bordělářka a neuměla uklízet efektivně. Ač jsem pořád uklízela, nikdy jsem vlastně neměla uklizeno. Uklizená domácnost pro mě byla velká výzva. Tak jsem začala úklid doslova studovat. Přečetla jsem několik knih a začala si hledat svou cestu úklidem. Pak se mi dostala do ruky kniha od Marie Kondo Zázračný úklid. Díky této knize se začal měnit můj pohled na úklid a já jej postupně začala milovat.

Když se ke mně poprvé dostala knížka Zázračný úklid, tak jsem nad tím trochu ohrnula nos, jakože jak může někdo napsat knížku o úklidu, vždyť na tom nic není. Jak jsem se mýlila…

Úklid podle Marie Kondo není jen o úklidu našeho domova, ale hlavně o našem vnitřním úklidu, a možná právě proto jsi ohrnula ten nos . Mnohdy se nám do toho vůbec, ale vůbec nechce. Ale je možné to brát jako takovou terapii úklidem. Navíc je třeba mít na paměti, že náš domov utváří naši vnitřní realitu.

Proč neumíme uklízet? Je to nějaká speciální dovednost, která se dá naučit?

Úklid není vrozená vlastnost, ale očekává se, že ho budeme dělat automaticky. Jak jsem říkala, já sama jsem přečetla desítky knih o úklidu, než jsem se naučila efektivně uklízet. Myslím, že by na to klidně mohla být střední škola. Vždyť i na kuchaře máte školu a potřebujete jasné postupy, abyste uvařili dobré jídlo.

Myslím, že většina z nás má úklid spojený s naprosto otravnou povinností z dětství, která nastávala obvykle v sobotu dopoledne, kdy se MUSELO uklízet a každopádně nás to vůbec nebavilo. Dá se tenhle odpor v dospělosti zlomit?

Tohle nutné sobotní zlo je DAR. Většina programů a odporu k úklidu vzniklo právě v dětství. Tohle když si uvědomíme, tak nás to hodně osvobodí. Tohle jsou programy našich maminek, našich babiček. My si můžeme ponechat ty soboty, ale taky nemusíme. Každopádně je fajn udělat úklid tak, aby to bylo příjemné. Proto mám svůj online kurz Rituály rychlého a efektivního úklidu, ve kterém bereme běžný úklid jako rituál a velký sobotní úklid jako obřad. Můžeme si zapálit svíčku, pustit si hezkou hudbu, provonět domov esenciálními oleji a pustit se do úklidového obřadu.

„Úklid je jedním z nejrychlejších způsobů, jak vrhnout světlo na vlastní duši.“ Denise Linn

No, to je opravdu jiný přístup k uklízení . Ale já bych to tak klidně i dělala, ale skoro pořád narážím na dva problémy – nedostatek času a síly. Někdy mi nezbývá čas a někdy se mi prostě už nechce uklízet. Je na to nějaký fígl, jak to překonat?

Tak tohle jsou typičtí sabotéři, naše limity a hranice. Nemám na to čas, nemám na to sílu. Výmluvy si najdeme vždycky a není na tom nic špatného. Je to opět o nastavení naší mysli a našeho silného PROČ. Proč chci mít doma uklizeno? Jak se chci doma cítit? Pokud tohle v naší mysli nenastavíme a nezměníme, nikdy nemůžeme být úspěšné. Důležitá i naše sebeláska a sebehodnota. S tím vším já pracuji se ženami ve svých kurzech. Zapracujeme na našem silném proč a pak už se učíme, jak mít svou domácnost uklizenou třeba i s malými dětmi.

Vážně se to dá? Mám spoustu kamarádek, které miminko nedokážou prakticky odložit, dítě přes den moc nespí, nebo jen na procházce, večer u uspávání maminka usíná s dítětem a nezůstává ani vteřina na cokoli, natož na úklid…

Zase je potřeba mít svůj fungující systém a nehledat výmluvy. Možná to zní drsně, ale je to tak. Provázela jsem i ženy s malými dětmi. Manžel od rána do večera v práci a k tomu dokonce jedna žena měla i několikapatrový dům a do toho sama byla podnikatelka. Nehledala výmluvy, ale hledaly jsme cestu a funguje to. Stačí jen chtít.

To je výzva! Simi, určitě nejsem sama, kdo bojuje především s dětmi, které za sebou nechávají binec, ale k úklidu se moc nemají. Po pravdě, samotné nás to nebaví, tak je otázka, jak to u dětí nastavit jinak… Jak je zapojit, aby po sobě uklízely, nebo dokonce aby je to i bavilo?

Tohle je velké téma. Nejdůležitější je začít sama u sebe. Nejdřív potřebujeme zapracovat samy na sobě a potom teprve můžeme být průvodkyněmi našim dětem. U dětí je velký problém to, že mají spoustu hraček, které nemají své místo. Jak jsem říkala, úklid není vrozená vlastnost. Děti potřebují, aby je to někdo naučil. Potřebují mít svého průvodce. A hlavně hračky musí mít své místo, bez toho to nejde.

A kapitola sama pro sebe je asi i pomoc partnera…

Tady je to hodně o tom, že něco očekáváme, že na něčem lpíme. A s tím je zase potřeba pracovat.

Simi, jakou máš zkušenost – je lepší uklízet nárazově jeden den v týdnu, nebo průběžně?

Jednoznačně průběžně, protože když to necháme jen na jeden den v týdnu, tak máme potom tendenci uklidit všechno najednou, což nás hodně vyčerpá, a právě to v nás vyvolává ty negativní emoce a pocity. To určitě žádná žena nechce.

Je pak potřeba při tomhle průběžném uklízení dělat občas i generální úklidy?

Ano, i generální, velký úklid je potřeba. Ted třeba jaro k tomu vybízí. Stejně jako je dobré dělat detoxikaci organismu na jaře a na podzim, tak je dobré dělat detoxikaci naší domácnosti. Nedělat ale vše najednou. Úklid je dobré si rozplánovat, rozložit do několika dní. Potřebujeme energii načerpat a ne se totálně zničit.

A je pak nějaký fígl na to, abychom pořádek doma udrželi? Spousta žen má pocit, že uklízí POŘÁD, ale POŘÁD je všude nepořádek…

Jak už jsem říkala, úklid není jen o úklidu, ale hlavně o nastavení naší mysli. Je potřeba si najít své priority, své proč a pak samozřejmě mít co nejméně věcí. Obklopovat se věcmi, které nám přinášejí radost.

Co si myslíš o paní na úklid? Má to smysl, když navíc spousta žen uklízí před tím, než paní na úklid přijde?

Záleží zase na tom, jak si to v hlavě nastavíme. Nebo možná o tom, zda paní na úklid uklízí dobře a není potřeba před nebo po ní uklízet. I s tím se setkávám. Ani tuhle práci nemůže dělat každý, i když to tak vypadá. Každopádně já jsem jednoznačně pro. V dnešní době, kdy jsou ženy časově hodně vytížené, je to velká úleva. Generální úklid jednou týdně udělá paní na úklid a paní domu už si jen udržuje pořádek. Jen pozor na to, jak paní, která pečuje o náš dům, ohodnotíme. Často se setkávám s tím, že tahle práce je dost podhodnocená. Pokud to není vyvážené na obou stranách, tak paní na úklid nikdy nemůže pečovat náš dům s radostí a perfektně.

Už ses zmínila o tom, že pořádáš online kurzy pro ženy, v nichž je učíš uklízet. Je to vůbec možné se v kurzu naučit uklízet tak, abychom měly doopravdy už vždycky uklizeno?

Určitě ano. Mám spousty spokojených klientek. Stačí mít opravdu své silné proč, chtít, nehledat výmluvy a samotný úklid už je jen třešnička na dortu. V úklidu je potřeba mít systém, řád a pravidla. Tohle všechno, když se skloubí s rituálem a úklid se stane naším nový návykem, jde všechno samo a vlastně tak nějak automaticky.

Dokážeš naučit uklízet i chronické „bordeláře“? 

Já sama jsem byla bordelářka . Takže ano, dokážu .

Na svých stránkách máš napsáno, že tvůj dům je uklizený, opečovávaný, plný hojnosti a štěstí, vyzařuje zdraví a energii. Jak jsi toho docílila?

Jednoho dne, když jsem seděla u nás v obýváku a přemýšlela nad tím, proč jsem pořád tak nespokojená, když mám svůj vysněný dům, tak se můj pohled zastavil na závěsech, které jsem právě pověsila bez žehlení. Byly zmačkané, a to hodně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj dům je mým zrcadlem. Vždyť já se cítím stejně jako ty závěsy. Rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi, že můj dům jsem vlastně já. Moje vnitřní já, moje duše a já jsem královnou svého království, tak jsem na tom začala pracovat.

Úklidu se věnuješ už opravdu dlouho, je ještě něco, co tě v této souvislosti dokáže překvapit?

Mám pocit, že pořád se mám co učit a objevovat. Úklid je opravdu velká alchymie .

Simčo, děkuji moc za rozhovor a děkuji také Renatě Vaňkové za krásné fotky!

S láskou

Romana

Chcete se o mně dozvědět více?

Jmenuji se Romana,opustila jsem profesi advokátky a konečně dělám to, co mě doopravdy baví. Celý můj příběh najdete zde https://romanaprokopova.cz/jak-jsem-advokacii-povesila-na-hrebik/

www.romanaprokopova.cz

info@romanaprokopova.cz

The post Úklid je hlavně o nastavení naší mysli – rozhovor se Simonou Zadražilovou, specialistkou na úklid domácnosti appeared first on Romana Prokopová.

Leden 2021

Květa Cermanová působí od roku 2013 jako terapeutka, kromě toho má bohaté zkušenosti i jako dula a lektorka řady kurzů pro maminky i duly. Vychovala čtyři dnes již dospělé děti, vlastní dceru a tři adoptované děti, téma adopce je jí tedy velmi blízké. Zajímaly mě proto její názory na ty nejdůležitější otázky ohledně adopce jak z pohledu osobních zkušeností, tak z hlediska terapeutického.

Více o Květě na jejích stránkách www.terapiedulatabor.cz/

Květo, v roce 1997 jste se rozhodla pro adopci dcerky, v následujících letech jste s manželem přijali ještě syna a dceru. Mohu se zeptat, co bylo pro Vás motivací k adopci?

Jako malá jsem mívala představy, jak někde najdu odložené miminko a vezmu si ho domů. Nejspíš to bylo tím, že jsem vyrůstala jako jedináček, což jsem těžce nesla, a myslím, že už tam někde začala moje cesta adomatky.

Mám pocit, že to tak prostě bylo dopředu naplánované a okolnosti tomu potom pomohly. Mojí vlastní dceři bylo v té době sedm let a já začala mít strach, že i ona zůstane jedináčkem, což jsem sama sobě slíbila, že nedopustím. V té době mi shodou okolností kamarádka vyprávěla o Fondu ohrožených dětí a mě to natolik zaujalo, že jsem hned druhý den na FOD vyrazila s dotazem jak na to, když bych si chtěla adoptovat dítě, a tím se vše rozjelo. Prostě jsem věděla, že to chci, a potom už jen šla za svým cílem. Bylo to na začátku ledna 1997 a v červnu jsme si už dceru vezli domů.

Když se ohlédnete zpět, jaký je rozdíl v přístupu k vlastnímu a adoptovanému dítěti? Je-li vůbec nějaký…

Nevím, jestli je v tom nějaký rozdíl s ohledem na adopci. Já to vnímala tak, že každé dítě je jiné a každé tak vyžaduje jiný přístup ve výchově, na což je potřeba reagovat. Když máte čtyři vlastní děti, také každé vnímáte trochu jinak a neznamená to, že máte některé z nich méně či více ráda. Samozřejmě u vlastního pozorujete gesta, zvyky, chování a víte, odkud vítr fouká :-), víte, že jste i vy sama dítěti předala dobré i špatné stránky, a víte, s čím tedy máte co dělat a jak se k tomu postavit. U adodítěte nevíte nic moc a můžete se jen dohadovat, není vám takovým zrcadlem – toto ovšem má i své výhody, obzvláště v pubertě, protože nejtěžší je čelit teenagerovi, který se vám velmi podobá :-D.

Jak se říká, geny nezapřete. Vy sama máte za sebou výchovu čtyř dětí, kdy všechny sice vyrůstaly ve stejném výchovném prostředí, ale každé z nich mělo jiné rodiče. Je to znát?

Ano, samozřejmě, každé má jiný genetický vklad, jinou cestu v době prenatální – podle toho, jak to jeho matka prožívala, čemu byla vystavena, zda to bylo její rozhodnutí za účelem dát svému dítěti lepší život, nebo jí bylo třeba odebráno. Je tam nějaká historie jejich předků, z porodu, kojeneckého ústavu. A každé má jinou cestu ve svém osudu.

Pro řadu rodičů uvažujících o adopci se jedná o naprosto zásadní skutečnost, zda se bude jednat o dítě odlišného etnika. Vy sama se nijak netajíte tím, že jste adoptovala romské děti. Vnímáte vůbec etnikum dítěte jako něco podstatného? Bylo potřeba se s tím nějak vypořádat, nebo nastaly nějaké reakce okolí, které jste museli řešit?

Já měla jasno, že jiné etnikum pro mě není problém, a vzhledem k tomu, že jsem věděla, že romské děti jsou často tzv. neumístitelné, upřednostnila jsem je záměrně, protože bylo jasné, že pro bílé se rodina najde snáz.

Některé reakce okolí v době, kdy jsem to začínala řešit, byly nepříjemné, často velmi překvapivé od lidí, kde bych to vůbec nečekala. Ale jakmile jsme měli dcerku doma a všem bylo jasné, jak to mám, už si to nikdo moc nedovolil. Při další adopci už to všichni brali jako samozřejmost.

Brzy jsem to začala vnímat i jako výborný „lakmusový papírek“ na lidi. Pokud by s námi měl někdo problém kvůli tomu, že máme romské děti, byl to pro mě člověk, kterého bych tak jako tak v životě nechtěla mít.

Bohužel se také stává, že adoptované dítě i přes veškerou snahu rodičů, péči a lásku, sklouzne ke kriminalitě nebo jinému nežádoucímu chování. Jak to vnímáte vy? Je to jen o genech, případně o deprivaci dítěte z předchozího období, nebo se to dá „přebít“ výchovou a přístupem adoptivních rodičů?

To se může stát i u dítěte vlastního. Vlivů je mnoho a každé dítě má nějakou svoji cestu, kterou musí projít. Já to vždy brala tak, že chci našim dětem dát domov, dětství a šanci předat to i dál, pokud budou jednou sami rodiči. Vše, co jsme do nich vložili, tam je a nikdy se neztratí a budou-li chtít, tak to v sobě najdou. Vnímala jsem to tak, že pokud se některé v dospívání „zvrhne“, je to už jeho příběh a jeho cesta. Nedělala jsem si žádná velká očekávání, že z našich cikáňat musí vyrůst bílý vysokoškolsky vzdělaný jedinec, který nám bude plnit naše představy o dokonalém dítěti. Snažili jsme se jim předat z nás to nejlepší, ale také jsme dělali spousty chyb, jako každý normální rodič, takže ne vše bychom mohli svést na geny :-).

Když mluvíte o těch očekáváních, řada adoptivních rodičů si představuje, že si vychovají dítě ku obrazu svému, ale ono si jde jaksi vlastní cestou. Případně se u něj objeví nepředvídatelné zdravotní problémy nebo vývojové poruchy. Jak se vyrovnat s tím, že to všechno není takové, jak si to rodiče vysnili?

S tím se musí vyrovnat již před adopcí. Pokud někdo není schopen přijmout to, že dítě může onemocnět, nebo si představuje, že dítě splní jeho očekávání a sny, pak by do adopce jít vůbec neměl. Je to stejné, jako když by někdo zvažoval, zda mít vlastní dítě, protože co kdyby… Děti nám nepatří, nejsou naším majetkem, ani není jejich úkolem dělat nás spokojené a úspěšné. Když tohle pochopíme, ušetříme si mnohá zklamání.

Adoděti v sobě nesou rodové příběhy jejich předků a jako dospělí se tomu nejspíš nějak budou muset postavit. Z tohoto pohledu my nemůžeme vůbec tušit, co ve svém životě zažijí, kudy se vydají a proč to zrovna tak potřebují.

My je můžeme naučit tomu, jak se k sobě chovat, jaké to je, když rodina drží pohromadě, jaké to je mít se rádi. Ale nemůžeme je změnit. Důležité je, že mají navždy svoji rodinu a v případě nouze se o ni můžou i opřít. Tak, jako to mají děti z běžných rodin, což zcela chybí dětem z ústavů.

Nemají adoptivní rodiče tendenci až přespříliš zahrnovat dítě láskou, péčí a třeba i spoustou hraček a všeho možného ve snaze vynahradit adoptivnímu dítěti vše, co dosud nemělo?

To je možné, my to tak neměli. Asi se to může stát u rodičů, které dostanou tzv. vymodlené dítě, například po letech snažení o dítě vlastní. Každopádně to není vůbec dobré. Dítě potřebuje mít naplňované své potřeby tak akorát. I příliš péče, hraček, pozornosti a ochrany může dítě ve vývoji v dospělého poznamenat negativně.

Má výchova adoptovaného dítěte nějaká svá specifika? Osobně si dovedu představit řadu situací, kdy bych jako adoptivní matka váhala, zda po nelehkém utváření vazby k dítěti mohu na něj zvýšit hlas…

Měli bychom k dítěti přistupovat tak, abychom ho dobře vychovali. Pevné, ale láskyplné hranice potřebují všechny děti, vytvářejí jim pocity bezpečí. Můžu být k dítěti ohleduplná, pokud vím, že má za sebou nějaká traumata, můžu rozumět tomu, proč se v dané situaci nějak chová, ale to neznamená, že mu dovolím něco, co by třeba jinému ubližovalo. Myslím ale, že dnes už je mnoho možností, kam se obrátit, existují podpůrné skupiny na sociálních sítích, kde jsou zajímavé články, nabídky přednášek a školení. Téma terapeutického rodičovství je dnes už známým pojmem.

Na druhou stranu jsou tu i pocity samotného dítěte. Máte představu, čím si to dítě prochází? A co si s sebou nese do dospělosti?

Pracuji jako psychoterapeutka i s klienty, kteří byli adoptováni, a je to velmi silné téma pro celý život. Téma identity, kdo jsem, co si nesu, co předávám geneticky svým dětem. Vděčnost k adoptivním rodičům a zároveň touha poznat vlastní krev, na druhou stranu u někoho velký odpor k biorodině a zloba za to, že se o mě nepostarali. Dříve či později je ale velmi důležité přijmout to, že moje krev a geny a jsou mojí součástí, že ke mně patří a já pravděpodobně něco z toho nesu dál.

Myslím, že dnes už se toto docela řeší, je mnoho odborníků, kteří se tím zabývají, jsou podpůrné skupiny, budoucí rodiče procházejí školením, kde se o tomto mluví. My jsme adoptovali ještě v době, kdy nic z toho nebylo a hodně jsme si museli prošlapat sami, pro mě to v podstatě byl jeden z důvodů, proč jsem šla studovat psychoterapeutický výcvik.

Adoptivní rodiče mají najednou doma dítě, nebo dokonce i více dětí, pokud adoptují sourozence. Co novou rodinu čeká po psychické stránce?

Celá rodina se musí znovu sžít v novém uskupení, nový člen je taková trošku rozbuška i do partnerství, není to panenka na hraní. Je to trochu jako v šestinedělí, když si přinesete domů vysněné miminko a očekáváte, že budete tou šťastnou usměvavou maminkou, jaké jsou ve všech reklamách, a ono to tak ne vždy je.

Ano, tyhle stavy si moc dobře pamatuju…

Většina lidí očekává, že budou už jen šťastni, vše bude zalité sluncem a splněný sen obrátí život k lepšímu. Je zcela přirozené, že se pocity střídají, ačkoli jsme skutečně šťastni, že dítě máme konečně doma, je to zároveň náročný čas.

Mohou se objevit pocity zklamání, strach, že to nezvládnu, že to nebyl dobrý nápad, že je vše špatně. Takové myšlenky jsou zcela normální.

Jak se s takovými pocity pak vypořádat?

Já mám opravdu zkušenost, že řeším v terapii velmi podobné věci s čerstvými rodiči po porodu, jako s těmi adoptivními. Je důležité mít nějakého nezaujatého člověka, třeba terapeuta, dobrou kamarádku, kde to mohu sdílet a kdo rozumí tomu, že i když říkám, jak moc je to chvílemi těžké, nemyslím tím, že svého kroku lituji.  V rodině se často bojíme své pochyby vyslovit, aby nám třeba někdo neřekl, že jsme to tedy neměli dělat, že to byla chyba. Některé „rady“ či komentáře mohou být velmi zraňující.

Mezi partnery se bojíme, jak to má ten druhý, a bojíme se to spolu otevřít. Přitom to může být přesně to, co nám může nesmírně ulevit. Promluvit si o svých pocitech, a vzájemně se ujistit, že při sobě stojíme a nevzdáme to. To rozhodnutí jsme již udělali a teď musíme hlavně táhnout za jeden provaz.

K tomu všemu musí adoptivní rodiče počítat s občasnými kontrolami ze strany sociálních pracovnic. V některých okresech chodí do rodin na základě předchozího ohlášení, jinde dělají tzv. přepadovky. Jakou vy sama máte s tím zkušenost? 

Moje zkušenost byla různá, zažila jsem to vždy jako přepadovku a občas z toho plynuly vtipné situace. Zákon schválnosti funguje i v tomto případě, takže se nám třeba stalo, že kontrola přišla krátce po té, co syn přepadl na odstrkovadle, měl rozbitý nos a já mu v rámci dezinfekce ještě kápla do oka, takže zrovna řval jako tur :-D.

Klasika byla návštěva v momentě, kdy nemáte umyté nádobí apod… Pokud je dotyčný z úřadu profík a ví, jak taková domácnost s dětmi vypadá při běžném režimu, tohle myslím není problém. Asi považuji tzv. přepadovky za normální a oprávněné. Myslím, že děti s tím problém nemají, je to návštěva jako každá jiná, ptá se, jak se mají (pokud již dítě mluví) a to je pro většinu dětí vítané zpestření dne.

Když se vrátím ještě na samotný počátek, tedy k rozhodování o tom, zda adoptovat dítě, na co si dát obzvlášť pozor? Jsou nějaké rozhodující signály, kdy je třeba zpozornět?

Podstatná je motivace, proč to dělám, co si tím chci splnit, jaká jsou očekávání. Je to rozhodnutí obou rodičů? Máme dostatečnou podporu od rodiny, přátel? Jsme schopni přijmout dítě i s možnými riziky? Tohle vše je dobré si zodpovědět a myslím, že na toto všechno jsou žadatelé opakovaně dotazováni při procesu schvalování. Není vůbec špatné se během této cesty rozhodnout, že to vlastně nechceme, že se na to necítíme.

Velké téma je také věk adoptovaného dítěte. Jaký je z vašeho pohledu rozdíl mezi dítětem adoptovaným v kojeneckém věku a dítětem starším?

Samozřejmě, čím mladší dítě dostanu do své rodiny, tím větší šanci mám ovlivnit jeho výchovu, sociální dovednosti, jeho vztah ke světu, k sobě samotnému. Vnímám to tak, že první roky jsou docela zásadní, a i když nemáme miminko od narození, lze hodně doopečovat, domazlit, dosytit.

Na druhou stranu bych se úplně nezříkala pomoci starším dětem, je to vždy hodně individuální, ale třeba pro starší bezdětné žadatele může být větší dítě výhodou. Prostě vše má svoje pro a proti. Velkou roli hraje, jestli takzvaně přeskočí jiskra, jestli cítíme, že tohle dítě je to naše. Je to jako při zamilovávání, vědět, že tohle dítě chci, že k nám patří. Já měla to štěstí, že jsem to u všech takto cítila a byla přesvědčena, že jsme se nenašli náhodou.

Řada rodičů si adoptuje dítě, které je u pěstounů, pak ale najednou přichází velká změna a dítě (opět) přichází do nového prostředí. Jak to vnímáte?

Přiznám se, že pro mě je tohle docela rozporuplné téma. My jsme adoptovali ještě v době, kdy se děti vhodné k adopci do pěstounské péče na přechodnou dobu nedávaly, jedna z našich dcer šla do rodiny rovnou z porodnice – jako desetidenní – pokud bylo dítě právně volné, dávalo se vždy adoptivním rodičům rovnou. Tuším, že v roce 1998 se toto změnilo, biologická matka dostala mnohem delší čas na případnou změnu rozhodnutí a tím se velmi protáhla doba, než se dítě ke svým budoucím rodičům dostane. Já bych se moc přimlouvala za návrat k tomu, aby děti šly do svých rodin rovnou, a to i s tím rizikem, že nezrušitelné osvojení může být až po ukončeném prvním roce života.

Samozřejmě je skvělé, když miminko může být u pěstounky a ne v kojeňáku, pokud to jinak nejde. Nicméně dítě zažije změnu, je navázáno na jednu konkrétní osobu, a i když si ji nebude pamatovat, někde uvnitř jeho dušička zažije další opuštění a změnu. Nejdříve ztrácí biomatku, u které devět měsíců bydlelo v bříšku, bylo její součástí, vnímalo její hlas, tlukot srdce, prošlo s ní porodem… a za pár měsíců opět ztrácí někoho, s kým bylo v ty nejdůležitější chvíle.

Pak se určitě stává, že u adoptovaných dětí může nastat slabší chvilka a začne se jim stýskat po místě a lidech, na které byli zvyklí před příchodem do nové rodiny. Jak na to reagovat?

Respektovat jejich žal, nebrat si to osobně. Nesoutěžit s předchozí rodinou, dovolit dítěti stýskat si a jen u něj prostě dobře být.

Vybavuji si moment, kdy jsme přivezli našeho nejmladšího syna domů. Bylo mu 14 měsíců, bylo to takové líbivé, a tudíž sestřičkami v kojeneckém ústavu velmi vymazlené miminko. Nejevil žádné známky deprivace a zjevně se tam měl celkem dobře. Druhý den, když se probudil po odpoledním spánku, se na nás podíval a začal neskutečně plakat. Ne řvát vzteky, ale hluboce plakat… Držela jsem ho na klíně nekonečnou dobu a vnímala tu obrovskou bolest, ten hluboký smutek, jaký to malé tělíčko zažívalo. Manžel a jeho nové sestřičky stály kolem a všichni jsme plakali s ním.

Ačkoli se dostal konečně do rodiny, v tu chvíli truchlil, protože ztratil jediný domov, který do té doby znal.

To muselo být strašně těžké… S tím souvisí i to, jakým způsobem a kdy dítěti říci, že je adoptované.  Jak to provést co nejlépe?

Já jsem přesvědčena, že je to dobré říct co nejdříve, nedělat z toho tabu. Od miminka vyprávět pohádky o miminku, které čekalo někde, než si pro něj přijdeme, jaké to bylo, jak jsme si ho vybrali, jak bylo krásné. Mluvit o tom, jak děti přicházejí na svět, že rostou v bříšku, že naše dítě nerostlo v bříšku u mě, ale  jiné maminky, díky které dostalo život… S přibývajícím věkem přidávat podrobnosti a odpovídat pravdivě na otázky, které z toho vyplynou.

Když to tak vidím, není adopce vůbec snadný proces, na druhou stranu z Vašich slov vnímám, že je to v řadě věcí s „biorodičovstvím“ srovnatelné. Třeba nejistota, jak se bude vyvíjet život dítěte i celé rodiny je vlastně úplně stejná…

Ano, každé rodičovství je vlastně celoživotní nejistota, na nic vám nikdo nedá záruku. Adopce je dobrá zkouška našeho ega, schopnosti empatie, trpělivosti a bezpodmínečné lásky. Každopádně to ale stojí za to.

Občas se mě někdo ptá, jestli byly okamžiky, kdy jsem litovala toho, že jsme si některé z našich dětí vzali, například když jsme procházeli nějakým náročnějším časem.

Opravdu upřímně mohu říct, že tohle mě nikdy nenapadlo. Byly momenty, kdy jsem si říkala, že jsme měli alespoň jedno vzít do pěstounské péče, nikoli adoptovat. To bylo hlavně v době, kdy jsme kvůli nemoci v rodině byli na tom finančně opravdu tragicky a bylo těžké získat někde nějakou finanční podporu jako adoptivní rodina. Rychle jsem si ale vzpomněla na to, proč jsme adopci zvolili, ačkoli nám byla pěstounská péče u poslední adopce doporučována.

Pro mě je zásadní svoboda, vlastní zodpovědnost a možnost rozhodování o našem životě a tím i o dětech, které vychováváme, a za tuto možnost to stálo. Každé dítě, které k vám do rodiny přijde, vás velmi obohatí, rozšíří obzory, naučí novým pohledům na svět.

Přeji všem žadatelům, aby se svých dětí dočkali co nejdříve, aby úřady jednaly rychle a uvědomovaly si, že každý zbytečný den strávený bez rodičů má pro dítě velké důsledky pro celý život. Přeji to budoucím rodičům obzvláště v této době, kdy kvůli karanténě úřady zpomalují.

Držím palce všem rodičům, ale především opuštěným dětem, ať převládá empatie a selský rozum nad byrokracií.

Velice Vám děkuji za rozhovor,

Romana

www.romanaprokopova.cz

Za fotky moc děkujeme Renatě Vaňkové (Instagram renata_vank).

Další rozhovor s Květou najdete na www.romanaprokopova.cz/rodicovstvi-by-nemelo-byt-o-obetech-rozhovor-s-kvetou-cermanovou/

The post Každý den bez rodičů má pro dítě velké důsledky – otevřeně o adopci s Květou Cermanovou appeared first on Romana Prokopová.

Leden 2022

Zuzka Prášková se před časem rozhodla úplně změnit své profesní zaměření, když opustila svou práci geodetky a stala se cukrářkou. Místo map teď vytváří úžasné poctivé dorty a zákusky  v rodinné kavárně Zrnko Cafe v Soběslavi, kterou vede od roku 2016 se svým manželem Tomášem.

Prošli si těžkými začátky a snad ještě těžším obdobím koronavirové krize. Troufám si ale tvrdit, že z tohoto boje vyšli jako vítězové. A protože jejich příběh je v mnohém velmi inspirativní, přináším vám rozhovor, který vás třeba bude také motivovat k tomu, abyste se v životě nebáli udělat razantní změny.

Zuzko, co tě vlastně vedlo k tomu, abys změnila svou profesi, zahodila veškeré své vzdělání i praxi a pustila se do něčeho úplně jiného?

Odpověď je jednoduchá. Nějak to samo vyplynulo. Když jsem byla na mateřské, manžel se nadchl do kavárenské kultury a chtěl si zkusit otevřít svou kavárnu.  Ze začátku jsme mysleli, že dezerty budeme odebírat od externích dodavatelů, ale nedokázali jsme být s těmito dezerty nikdy na 100% spokojení. Měli jsme jinou představu, tak nezbylo nic jiného, než si je vyrábět podle svého.

Nelitovala jsi někdy, že jsi mohla sedět v klidu někde v kanceláři a koukat do mapy, a místo toho se honíš, abys stihla upéct dorty na čas?

U počítače jsem se naseděla už dost. V cukrařině není na sezení čas. Na mateřské se člověku hodně změní priority, chce čas „bez dětí“ maximálně využít. To honění je pro mě asi více přirozené, mám pohyb moc ráda.

Proč vlastně kavárna? To je od geodézie pěkně daleko… Měla jsi k pečení blízko odjakživa?

Už od puberty mě strašně bavilo objevovat všechny možné kavárny a zkoušet jejich dezerty. Doma jsem taky pořád něco pekla k velké radosti celé rodiny. Docela dost jsem sportovala a bez sladkého a sportu nemohu být dodnes. Jsem ale stále více vybíravější a dávám přednost už jen opravdu kvalitnímu jídlu. Nechci se šidit nějakou umělou náhražkou. Je potřeba si vážit svého těla. Do svého luxusního auta byste také nenalili špatný benzín.

To je hezky řečeno… A máš teď pocit, že konečně děláš to, co sis vždycky přála?

Po pravdě jsem nikdy přesně nevěděla, co přesně bych chtěla dělat. Hodně jsem se hledala. Zkusila jsem dost možností od geodézie, informatiky, projektové manažerky, výživové poradkyně až k instruktorce aerobiku . Musím přiznat, že mě cukrařina z toho všeho nejvíce baví a dává největší smysl, protože dělat lidem radost je top. Vážím si toho, že na tak významné dny, jako jsou svatby či narozeniny, si lidé vyberou zrovna můj dort, když mají tolik jiných možností.

Co tě baví nejvíce? Samotné pečení, zdobení, vymýšlení… ?

Asi mě nejvíce baví vymýšlení. Vždy dostanu na něco chuť a potřebuju si to nutně vymyslet a udělat dle obrazu svého. Zdobení je samozřejmě za odměnu vždy. Člověk v cukrařině vidí docela rychle výsledky své práce, což je naplňující. Je to hřejivý pocit, když víte, že vaše práce někomu třeba zlepší den. Že se ten člověk dokáže alespoň na chvíli zastavit a udělat si radost. A to je na tom nejvíc.

To je skvělá motivace. Ale konkurence je velká, klobouk dolů, že jste do toho šli. S čím jste se nejvíc potýkali hned na začátku?

Nejdříve bylo potřeba provést rekonstrukci prostor, to trvalo nejdéle. Pak bylo nejtěžší se naučit v tom všem chodit, neměli jsme žádné zkušenosti a plno věcí nás dopředu ani nenapadlo. Například jak je těžké rychle a kvalitně zvládnout obsloužit plnou kavárnu v klidu . Vyběhat různá povolení a všechny papíry bylo také dost ubíjející. Naopak výběr kávy a surovin, co budeme používat, to už bylo za odměnu.

Do toho dvě malé děti…

To je samozřejmě občas dost těžké, když je k tomu všemu potřeba stihnout ještě vše kolem dětí. Ale naštěstí je výrobna jen moje, tak tam mohu všechno dohánět i po nocích, když je třeba.

To musí být náročné! Jak vůbec zvládáš všechen ten stres s tím spojený?  Přece jen máš nasmlouvané termíny a nemůže se stát, že se dort nepovede nebo ho nestihneš.

Stres se časem naštěstí zmenšuje, jak si člověk zvyká, ale neříkám, že nikdy není. Člověk i sám sebe dokáže někdy dost vystresovat, když je málo času. Takový převoz třípatrového svatebního dortu je pro mě stále horor.  Většinou to jdu pak vyběhat.

Z vlastní zkušenosti vím, že dorty a zákusky máte opravdu famózní, kde ses to všechno naučila?

Děkuji, ale pořád je potřeba se zlepšovat. Byla jsem na několika kurzech u Ivety Fabešové, která je pro mě velkým vzorem, silnou, nadanou a sympatickou ženou. Zbytek byla často metoda pokus-omyl a dlouhé hodiny samostudia a čerpání inspirace.

S čím jsi do cukrařiny a otevření kavárny šla?

Chtěli jsme dělat a prodávat jen kvalitu, která chutná nám, abychom si mohli za vším s jistotou stát. Dezerty jsou bez jakékoli chemie, bez barviv, bez různých urychlovacích směsí. Prostě „jen“ ze základních kvalitních surovin a čistých neumělých chutí s menším množstvím cukru.

Není to risk jít v dnešní době do 100% kvality? Přece jen je to o poměrně vysokých vstupních nákladech…

Risk to určitě je, ale my bychom to jinak dělat nechtěli. Snažíme se vše vymýšlet tak, abychom nemuseli ubírat na kvalitě, a přesto byly ceny i pro malé město přijatelné.  Sama to mám nastaveno tak, že když si chci udělat radost, tak si vždy vyberu kvalitu.

Před dvěma lety tvrdě zasáhla covidová krize. Jak jste se s ní vypořádali? Muselo to být těžké, relativně nová kavárna, najednou zavřeno, fungovali jste jen přes okýnko… Ale nepoložilo vás to, mám pocit, že naopak. Poučili jste se z této doby nějak?

Snažili jsme se alespoň vydávat krabičky s dezerty a dorty na objednávku. Nějak jsme to přežili, protože podpora od pravidelných zákazníků byla úžasná, čehož si moc vážíme. Uvědomili jsme si, že v každodenním shonu člověk často zapomene na vděčnost, za to, co už je. To si musíme častěji připomínat.

Když se ohlédneš zpět, šla bys do toho znovu s tím, co už o tom všem dneska víš?

Asi ano .

A máš nějaký vzkaz pro všechny, kdo přemýšlí o změně profese a chtěli by jít také svou cestou?

Netroufám si nikomu radit. Určitě je ale dobré se odvážit a zkusit to. Bez zkoušky člověk nikdy nezjistí, zda je to ono.

Děkuji moc za rozhovor a přeji hodně úspěchů!

Romana

www.romanaprokopova.cz

foto: Renata Vaňková

The post Z geodézie do vlastní kavárny – rozhovor s cukrářkou Zuzanou Práškovou appeared first on Romana Prokopová.

Únor 2019

Paní Mgr. Eva Mikešová je lektorkou seminářů na téma respektujícího přístupu a nenásilné komunikace, poskytuje poradenství v oblasti výchovy a partnerských vztahů a vede rodičovské skupiny. Je také spoluzakladatelkou plzeňské komunitní školy Koventinka. Více na www.evamikesova.cz .

Paní Mikešovou jsem poprvé potkala na semináři Jak na vztahy mezi sourozenci, ze kterého jsem odcházela naprosto nadšená. Paní Mikešová velice lidsky a srozumitelně vysvětlila souvislosti, které mě do té doby nikdy ani nenapadly. Proto jsem ji požádala o rozhovor na podobné téma, myslím, že může pomoci spoustě rodičů.

Na semináři jste říkala, že máte nejvíce klientek z řad maminek na mateřské se dvěma dětmi v rozestupu dvou let od sebe. Čím si to vysvětlujete?

Domnívám se, že právě tyto ženy jsou pod velkým tlakem – většina rodin v současné době funguje tak, že matka je s dětmi doma a otec se vrací z práce večer (někdy dokonce jen na víkendy), možnost „hlídání“ je minimální, a maminka je tak téměř celý den sama s miminkem a batoletem, přičemž obě děti potřebují hodně pozornosti… Tyto ženy často nemají vůbec čas samy pro sebe a jsou totálně vyčerpané. K tomu se často ještě přidává touha ženy naplnit obraz dokonalé matky a manželky.

To mi mluvíte z duše… A jsem si jistá, že nejen mně. Je to ale vůbec reálné a nutné, být dokonalou matkou a manželkou?

Ženy si na sebe nakládají obrovské množství úkolů, pod jejichž tíží se pak hroutí… Přitom nic jako dokonalá matka či dokonalá partnerka neexistuje. Je to jen odraz našich očekávání, který jsme v průběhu života získali. Většina mých klientek byla vychovávána k tomu, aby byly hodné holčičky a plnily očekávání svých rodičů, učitelů a dalších dospělých… A z těchto poslušných holčiček vyrostly ženy, které neznají vlastní hodnotu a své sebepojetí odvozují i nadále od toho, jak naplňují potřeby druhých lidí (nyní svých dětí a svého manžela)… Jsou pak nespokojené, frustrované a touží po uznání, kterého se jim nedostává…

To nezní moc optimisticky. Zvlášť když je pak dětí více, je vše znásobeno. Máte nějaký tip, jak to zvládnout co nejlépe? A co dělat, když už dojdou síly, psychické i fyzické?

Pro mě je cestou osvobození právě Nenásilná komunikace – koncept, který nás vede k sobě samým, ke svým pocitům a potřebám. Protože pokud dlouhodobě přehlížíme své potřeby a signály těla, nutně se musí dostavit vyčerpání a pocity marnosti, případně i deprese.

V praktické rovině pak maminkám doporučuji, ať maximálně využívají podpory okolí – když je v okolí více dospělých, nemusí děti tolik bojovat o pozornost maminky.

Někdy další dítě přijde neplánovaně, ale pokud o tom rodiče mohou rozhodovat, na základě čeho? Měla by být prioritou snaha o zajištění parťáka prvnímu dítěti, nebo je naopak důležitější náš vlastní pocit, jestli ještě další dítě zvládneme (psychicky, fyzicky, ekonomicky…)? Často se totiž setkávám s tím, že rodiče jedináčka mají výčitky, že už nechtějí další dítě a že jejich potomek tak zůstane sám…

Vždy záleží, co je pro konkrétní rodiče prioritou – pro někoho to může být, aby se maminka mohla vrátit co nejdříve do práce, někdo si přeje velkou rodinu… Co je ale důležité si vždy uvědomit, že malý věkový rozdíl (zvláště pokud je jedno z dětí náročnější) znamená zpočátku velký nápor a dvouleté či tříleté dítě málokdy zvládne příchod mladšího sourozence bez žárlivosti. Pokud tedy rodiče plánují druhé dítě, měla by maminka zvážit míru zapojení otce a prarodičů do péče o děti, možnosti hlídání, vlastní psychickou odolnost vůči zátěži… Ale ne vše lze promyslet a vyřešit racionálně, takže o příchodu dítěte do rodiny se stejně rozhoduje především srdcem.

Jaký věkový rozestup mezi sourozenci je z vašeho pohledu ideální? Je vůbec nějaký takový?

Neexistuje jeden ideální model pro všechny. Výhodou menšího věkového rozestupu je, že děti vyrůstají spolu, jsou parťáci (i když ne vždy to platí a nelze automaticky očekávat, že sourozenci si budou rozumět a budou nejlepšími kamarády!). Ale například Naomi Aldort, americká terapeutka a autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, doporučuje v případě nukleární rodiny (tedy soužití jen rodičů s dětmi) minimálně sedmiletý rozestup – v té době je dítě teprve schopné bez problémů sourozence přijmout, nevnímá ho jako ohrožení. U třetího či čtvrtého dítěte již věkový odstup nehraje tak důležitou roli.

Pro prvorozené dítě je příchod sourozence razantní životní změnou. Jak jej na to připravit?

Většina rodičů se snaží dítě na příchod sourozence připravit – mluví s ním o příchodu miminka, ale někdy ho až manipulují do role „velké sestry“/“velkého bráchy“. To nepovažuji za příliš šťastné (zvláště u menších dětí), protože dítě na to většinou ještě není zralé a může to pro něj být další zátěž. Doporučuji rodičům především dětem nelhat a přiměřeně věku odpovídat na všechny otázky, které děti kladou. Ale na čem by rodiče, především maminky, měli určitě pracovat, jsou jejich vlastní očekávání – aby nebyli zaskočeni tím, že starší dítě bude žárlit. Také aby věděli, jak se žárlivost může projevovat – že nejde jen o ubližování sourozenci, ale může mít mnohem skrytější podoby, a pokusili se sami sebe připravit na přijetí i nepříjemných pocitů svého prvorozeného dítěte.

A co tedy dělat, když i tak starší dítě nedokáže miminko akceptovat, odmítá jej a žárlí?

Domnívám se, že v určité míře žárlivosti úplně předejít ani nelze. Jak už jsem uvedla, nejdůležitější je umožnit dítěti vyjádřit (slovně, kresbou atd.) pocity, které má, a to i ty velmi nepříjemné. Pokud mu to totiž neumožníme, může se to projevit agresivitou vůči sourozenci či somatizací potlačených pocitů.

Za velmi důležité považuji také čas pro starší dítě. Opravdu vřele doporučuji všem maminkám, aby si našly pravidelně čas trávený jen (!) se starším dítětem a naplnily jej nějakou činností, která bude pro oba příjemná. Vím, že to může být s miminkem velmi těžko realizovatelné, ale efekt zcela jistě stojí za to. Další konkrétní tipy, jak zmírňovat sourozeneckou rivalitu, nabízím právě na vámi zmiňovaném semináři, např. pravidla ohledně vlastnictví a půjčování hraček atd.

Zejména starší sourozenci mají často pocit, že to mladší dítě mají rodiče raději. Třeba se rodičů i ptají, koho mají radši. Jak na to správně reagovat? A proč to je téma hlavně pro prvorozené děti?

Prvorozené dítě je ve zcela odlišné pozici než ostatní děti – ono jediné zažilo, že mělo rodiče samo pro sebe, je tedy pro něj většinou nejnáročnější se o ně dělit… Nedoporučuji na otázku, koho mají rodiče raději, odpovídat „všechny vás mám stejně rád/-a“ – tohle nechce nikdo slyšet. Je lepší mluvit o tom, co máme právě na konkrétním dítěti rádi, čím je jedinečné apod.

Ale důležitější, než jak reagovat na otázku, je možná zamyšlení nad tím, proč se na to dítě ptá, proč se cítí „odstrčené“ a jestli s tím můžeme něco udělat…

Dalším častým argumentem staršího dítěte je, že ono už musí dělat všechno samo, kdežto tomu mladšímu se vším pomáháme. Co mu na to říct? Máme mu zase začít pomáhat s úkony, které už předtím zvládalo samo?  

Po narození sourozence dochází u řady dětí k tzv. regresi (vrací se do nižšího stádia vývoje) – s tím je třeba počítat. Je užitečné si uvědomit, že vždy má dítě nějaký důvod k tomu, že něco, co už umí, chce od nás. Může to být projev nedosycené potřeby pozornosti či lásky a péče. Doporučuji také, aby povinnosti, kterých má starší dítě z podstaty věci více, byly vždy kompenzovány nějakými privilegii.

Ať už máme jedno dítě či dvě, tak se říká, že by se děti neměly nálepkovat. Co si pod tím konkrétně představit a proč je to nevhodné?

Jaká rizika má „nálepkování“ dětí, by bylo na samostatný rozhovor. Sebeobraz dítěte formuje především rodina a další lidé, se kterými se dítě setkává – učitelé, kamarádi… Takže pokud dítě opakovaně označujeme na základě jeho chování za hloupé, líné, chytré, krásné…, bude se tak vnímat. Může to vypadat v případě „pozitivní nálepky“ jako neškodné, ale i ta má řadu rizik – zejména to, že na dítě působí jako závazek, který musí vždy naplnit.

A co takové srovnávání? Třeba i v pozitivním slova smyslu, jako třeba: „Podívej se, jak to brácha hezky zvládá.“ Že by byl třeba ten druhý sourozenec motivovaný k tomu se to taky naučit…

Přestože je srovnávání dětí v naší společnosti hojně rozšířené, doporučuji to nedělat. Kromě toho, že to napáchá velké škody ve vtazích mezi dětmi, je to navzdory většinovému přesvědčení velmi demotivující. Dítě, které slyší, že škrábe jako kocour a ať se podívá, jak hezky píše Anička, bude Aničku nesnášet a na zlepšení psaní velmi pravděpodobně rezignuje, protože je mu jasné, že jako Anička nebude psát nikdy.

Ve spoustě rodin dochází k situaci, kdy se mladší dítě narodí do období, kdy by to starší mělo nastoupit do školky. Úplně se ale nabízí, že ten starší se v tu chvíli bude cítit odstrčený a bude mít pocit, že do školky musí kvůli tomu mladšímu. To asi není úplně nejlepší start pro dobré sourozenecké vztahy. Jak to zorganizovat?

To máte pravdu, takový souběh není vůbec šťastný. A často i děti, které už do školky chodí, to nenesou dobře, když vědí, že maminka s miminkem zůstávají doma. Doporučuji (ostatně jako u všeho) vnímat potřeby konkrétního dítěte – zda se do školky těší, je rádo mezi dětmi, nemá problém s odloučením…Pokud vidíme, že naše dítě je spokojenější doma, nechce do školky, nebo dokonce pláče při našem odchodu, nenutila bych ho a, pokud je to možné, dala bych mu čas.

Stejně tak není vůbec výjimkou, že starší dítě spí ve své postýlce, kterou ale kvůli nově příchozímu miminku musí opustit a dostane třeba svou novou velkou postel. Nicméně dokážu si představit, že takové vystrnadění taky nebude přijato s povděkem.

Ano, to je velmi podobná situace jako u předchozí otázky – pokud bylo do této doby dítě zvyklé spát s rodiči, je narození sourozence nejméně vhodná doba pro „přesun“ do vlastního pokoje. Znám také mnoho rodičů, kteří spí společně se svými (i několika) dětmi a všem to vyhovuje.

Pro mě bylo jednou z nejtěžších věcí to, že s příchodem mladší dcerky jsem najednou nemohla dodržovat příjemné rituály, které jsme měly zavedené se starší dcerou. Mrzelo nás to pak obě. Je vůbec způsob, jak to funkčně vyřešit (zvlášť když je na to maminka spíše sama), nebo je prostě jen potřeba nějak přežít období, než budou mít obě děti podobné potřeby (mladší vydrží u pohádky, baví je stejné aktivity…)?

To je přesně příklad té situace, o níž jsme mluvily – proč v nukleární rodině bývá malý věkový rozdíl mezi sourozenci problematický… Ideální vyřešení situace asi nenajdeme, ale doporučovala bych vždy hledat možnosti podpory – jak se může zapojit tatínek, prarodiče… Případně pokud se maminka cítí v tomto kolotoči ztracená, bývá dobré se poradit i s nějakým odborníkem. Může jí to pomoci ujasnit si priority a získat od situace trochu odstup.

Ještě jedna čistě praktická otázka. Řada rodin řeší prostorové uspořádání domácnosti právě s ohledem na počet a pohlaví dětí. Co byste v tomto směru doporučovala, pokud jde o společné pokojíčky?

Malé děti ještě soukromí nepotřebují, ale právě s příchodem sourozence (zejména od chvíle, kdy se začne mladší dítě samostatně pohybovat) potřebují místo, kde budou jejich věci v bezpečí. Např. vývojový úkol čtyřletého dítě je stavět, zatímco vývojový úkol ročního je bourat – to ne vždy jde dohromady. Proto je nutné starší dítě ochránit a zajistit mu místo, kde si může nerušeně hrát…

Společný pokojík je prima, pokud to oběma dětem vyhovuje, ale často sourozeneckému vztahu pomůže, když mají děti na výběr, zda zrovna spolu být chtějí, či ne – a v tomto ohledu bývají oddělené pokoje (či alespoň prostory v jednom pokoji) přínosem.

Co ještě, kromě už řečeného, je pro pohodu mezi sourozenci zásadní?

Ještě mě napadá například umožnit, aby starší mohlo pomáhat mladšímu – ale ne jako povinnost, jen pokud o to starší bude stát. Ale stejně nejdůležitější je, jak my sami žijeme, jak se chováme k dětem a k ostatním – protože děti nás napodobují… Pokud jsme k sobě laskaví, pomáháme si apod., nebudou s tím pravděpodobně mít problém ani naše děti.

Když si tohle všechno rodiče přečtou, mohou mít výčitky, že něco dělají špatně a že udělali spoustu chyb. V tom je přece nemůžeme nechat…

Pevně věřím, že to nenastane… Jsem přesvědčena o tom, že všichni děláme pro své děti to nejlepší, co v danou chvíli víme a umíme. Mé dceři je 10 let – kdybych teď měla miminko, spoustu věcí bych dělala jinak, protože dnes už mám více informací. Ale neznamená to přece, že jsem před deseti lety byla horší matka – byla jsem jen v něčem jiná, než jsem teď.

A chtěla bych vyzvat všechny maminky, aby se snažily být laskavé nejen ke svým dětem, ale především samy k sobě.

Velice Vám děkuji za rozhovor a vám vřele doporučuju semináře paní Mikešové, více info na www.evamikesova.cz, a zvlášť pro rodiče z Tábora doporučuji seminář:

Proč odměny a tresty nevedou k zodpovědnosti

Datum konání: 2.3.2019

Čas: 10 – 17 hod.

Kde: Centrum života Tábor, Dobrovského 729

Přihláška: eva.mikesova@email.cz, tel.: 737 369 130

Co se skrývá za slovem „motivace“? Často slýcháváme slovo „motivace“, často ho také používáme. Co si pod ním ale představujeme a jak ve skutečnosti motivace funguje? Také se ještě setkáváte s doporučeními odměn, pochval a trestů jako výchovných prostředků a vidíte jejich užívání všude kolem sebe? Odhalíme, jaká rizika v sobě užití těchto způsobů motivace nese a proč se k těmto prostředkům uchylujeme. Budeme společně hledat odpovědi (nejen) na tyto otázky: · Proč trestáme? · Jaká jsou rizika užívání trestů ve výchově? · Jaký vliv mají odměny a pochvaly? · Kdy může i odměna ublížit? · Jak chválit bez rizika? · Proč s námi děti nespolupracují, proč je musíme nutit do plnění školních povinností či do domácích prací? A jde to i jinak?

Třeba se tam potkáme , Romana

Upozornění: Informace uvedené kdekoli na stránkách www.romanaprokopova.cz, včetně tohoto článku, mají pouze informační a vzdělávací charakter, založený na vlastních zkušenostech autora, případně na zkušenostech osob odpovídajících v rámci rozhovorů. V žádném případě nenahrazují osobní konzultaci v ordinaci praktického lékaře/pediatra apod. Je pouze na zodpovědnosti čtenářů, zda a jak tyto informace využijí.

The post Žárlivosti mezi sourozenci úplně předejít nelze – rozhovor s Mgr. Evou Mikešovou appeared first on Romana Prokopová.

Paní Mgr. Lucie Šormová si mě získala svou přednáškou Zdraví na talíři, která proběhla v listopadu v Centru života v Táboře. Její rozumný přístup ke zdravé výživě mě nadchnul. Navíc jsem se dozvěděla spoustu nového, a to se o výživu vcelku intenzivně zajímám už několik let.

Mgr. Lucie Šormová pracuje jako fitness trenérka, lektorka kurzů pro trenéry a již více než sedm let se věnuje také výživovému poradenství. Je maminkou dvou malých dětí.
Více na http: www.trenerlucie.cz

Za fotky moc děkujeme Renatě Vaňkové (Instagram renata_vank).

Dnes je neskutečné množství výživových směrů, které si navíc často protiřečí. Jak se v tom vyznat a zjistit, co je pro nás to správné?

V první řadě je důležité nejít bez rozmyslu s vlnou módních trendů, ale zjistit si, co který směr obnáší, a zamyslet se nad jeho výhodami, ale i úskalím. Například zda je vhodný pro celou rodinu, nebude-li nás tzv. sociálně izolovat, je-li v souladu s naším zdravotním stavem, atd.

Zastávám pravidlo, a mám s tím i velmi dobré zkušenosti, že pokud jsme zdraví (netrpíme chronickými poruchami trávicího traktu), měli bychom jíst všechny přirozené potraviny v co nejlepší kvalitě, která je nám dostupná. Protože pouze jídlo složené z kvalitních surovin nám může zabezpečit vyvážený přísun všech vitamínů a minerálních látek, na rozdíl od průmyslově zpracovaných produktů, jako jsou instantní potraviny, polotovary, potraviny s aditivy, aj.

Jakou chybu lidé při změně stravovacích návyků nebo při snaze o zhubnutí dělají nejčastěji?

Největší problém vidím v tom, pokud lidé při snaze zhubnout začnou držet diety. Možná se toto vyjádření bude zdát šokující, ale pravdou je, že už jen slovo dieta v nás vyvolá jistou míru stresu. Organismus, který bývá dlouhodobě vystavován stresu, se začne oslabovat. My se pak budeme cítit unavení, podráždění, zřejmě budeme mít i vyšší náchylnost k nemocem. Toto je z dlouhodobého hlediska neudržitelný stav a my se dříve nebo později vrátíme zpět k dřívějším zvyklostem.

Počet lidí, kteří dokáží dodržovat nějakou dietu, je velmi nízký. Jednak je tu pokušení, dále pohodlí a nedostatečný přístup k faktickým informacím.

Dobře, i když tedy nebudeme držet dietu, ale budeme chtít změnit stravovací návyky, je lepší udělat razantní změnu jídelníčku ze dne na den, nebo je vhodnější pozvolná změna životního stylu?

Při konzultacích se snažíme s mými klienty o postupné změny, při kterých se naučí zařazovat do jídelníčku nové potraviny. Tělo i naše mysl se musí postupně adaptovat. Mým cílem je v rámci konzultací i při přednáškách jednoduše vysvětlit, jak na nás hlavní složky potravy působí a jak je naše tělo zpracovává. U klientů se také snažíme o postupné snižování množství cukru, který lidé někdy nevědomě zařazují do svého jídelníčku, a vyloučení průmyslových potravin.

Spousta lidí ale s výživovým poradcem nespolupracuje. Něco si načtou, poslechnou a zkouší to sami takříkajíc na vlastní pěst. Většina pak ale od nové životosprávy časem upouští a postupně se vrátí zase k původním návykům (i kilům). Čím to je? 

Protože nové stravovací návyky nejsou v souladu s jejich metabolismem. Každému z nás vyhovuje jiný stravovací režim. Zjednodušeně řečeno, můžeme se řídit dvěma přístupy. Jít cestou nízkosacharidovou, což je podoba módních trendů LCD (low-carb diet) či ketogenní diety. To je ale z dlouhodobého hlediska pro většinu lidí neudržitelné a zdravotně může napáchat více škody než užitku. V tomto případě je nutné konzultovat jídelníček s odborníkem na výživu a být pod lékařským dohledem.

Anebo máme možnost nastavit jídelníček vysoko-sacharidově, přičemž sacharidy pocházejí z přirozených zdrojů nijak průmyslově neupravených. V tomto případě zanecháme v naší stravě ovoce, zeleninu, obiloviny (celá zrna) a luštěniny. Vysokosacharidové diety nejsou redukčními dietami v pravém slova smyslu. Jedná se především o základní a nejrozšířenější způsob stravování s vyváženým poměrem základních živin. V oblasti redukce nadváhy se vysokosacharidové režimy s úspěchem používají při snaze zhubnout pomalým a stabilním způsobem bez jo-jo efektu. Aby toto fungovalo, je důležité mít pod kontrolou faktory jako je dostatečný obsah vlákniny, převaha potravin s nízkým glykemickým indexem a dostatečný příjem energie (nehladovět).

Kdybyste měla vypíchnout to nejdůležitější, co by se určitě mělo vysadit z jídelníčku kohokoli, co by to bylo?

Měli bychom se snažit omezit příjem cukru a všech jeho podob a vyloučit potraviny obsahující přidaný cukr, jakožto velmi levný konzervant. Velkým problémem je pití soft drinků neboli sladkých nápojů (i sladkých minerálních vod), limonád. Cukr a všechny jeho podoby vidím jako metlu lidstva, jako časovanou bombu. Zařazuji ho mezi hlavní viníky metabolického syndromu (diabetes II. typu, kardiovaskulární nemoci, obezita, aj.). Dále bychom měli vyřadit nebo alespoň razantně omezit konzumaci průmyslově zpracovaných potravin, které jsou ještě některými odborníky považovány za zdravé. Mezi takovéto potraviny patří margaríny, extrudované (pufované) obilné výrobky, uzeniny a masné výrobky z konvenčního chovu, výrobky obsahující saturované (ztužené) tuky (např. palmový olej).

Co třeba lepek? Jak se díváte na současný trend bezlepkové diety u lidí, kteří netrpí vůči lepku intolerancí?

Pokud není tato dieta na místě, to znamená, netrpíme-li např. celiakií, není nutné tuto dietu držet. Ovšem doporučuji lepek omezit zejména při konzumaci bílé pšeničné mouky a výrobků z ní. Ta neprospěje nikomu.

Velké téma je také mléko a výrobky z něj, zvláště pak u dětí. Jeden pediatr vám řekne, že i batole a předškolák mléko potřebují, jiný doporučuje mléko a mléčné výrobky vysadit, protože zahleňují. Jak to vidíte vy?

Problém nastává ve chvíli, pokud buňky sliznice tenkého střeva přestanou produkovat enzym laktázu, která pomáhá trávit laktózu (tzv. mléčný cukr). Tento případ často nastává u dospělých jedinců, protože čím je člověk starší, tím se jeho tvorba snižuje. Malé děti většinou tráví mléko a výrobky z něj bez obtíží, u dospělého může nastat problém. Nicméně jedná se o velmi individuální záležitost. Každopádně občasné pití nepasterizovaného a nehomogenizovaného mléka nevidím jako problém, ovšem toto obnáší jisté riziko nákazy. Naopak tráví-li jedinec mléčné výrobky bez problémů, doporučuji jejich zakysané formy, případně kvalitní tvrdé sýry. Naprosto nevhodné pro kohokoliv jsou tavené sýry, obsahující tavící soli (tzv. fosforečnany), které na sebe váží vápník a zabraňují tím jeho vstřebávání. Obezřetnost je nutná také u plísňových sýrů.

A pokud tedy někdo nesnese žádné mléčné výrobky, případně je prostě nechce z jakýchkoli důvodů konzumovat, jak pak přirozenou cestou doplnit vápník?

Bohatý zdroj vápníku najdeme zejména v máku, mandlích, sezamovém semínku, parmezánu, kozím sýru, fazolích. Tyto potraviny obsahují ve 100 gramech daleko větší množství vápníku než ve stejném množství mléko. Ovšem to, že je budeme konzumovat, ještě neznamená, že se tento minerál v dostatečném množství vstřebá. Vstřebávání vápníku potlačuje přítomnost cukru, soli nebo pití kávy či alkoholu. Takže třeba takový makový koláč není dobrým zdrojem vápníku.

Další věc, kterou rodiče opravdu hodně řeší, jsou sladkosti. Mám pocit, že se jim prostě nedá úplně vyhnout. Sladkou chuť děti milují a neustále žadoní o dobroty. Jak dětem neodpírat sladké a přitom je nekrmit lízátky, bonbóny a sušenkami?

Řešení je jednoduché, přesto pro spoustu lidí nepříliš reálné. Nabízet dětem domácí dezerty, při kterých se budeme snažit sladit co nejméně a ke slazení používat vhodnější zdroje. Blíže se tomuto tématu budu věnovat na mé další přednášce, která bude věnována cukru a všemu kolem něj. Přednáška proběhne 8. února 2019 v Centru Života v Táboře.

Jak vlastně dětský organismus reaguje na cukr? Děti jsou pořád v pohybu, nepotřebují ho přece jen více, než jsme si my rodiče ochotni připustit?

Naše tělo nepotřebuje cukr (sladidlo). Naše tělo potřebuje glukózu (monosacharid).  Tu si tělo získá z přirozených sacharidových jídel (ovoce, zelenina, obiloviny, luštěniny). Ale i kdybychom tato jídla do jídelníčku nezařazovali (např. paleo dieta), naše inteligentní tělo dokáže glukózu vytvořit z tuků či bílkovin. Nicméně vyřazení přirozených sacharidových potravin, tedy těch bez průmyslové úpravy, nepovažuji za šťastné, protože obsahují vysoké množství vlákniny, které má spousta lidí už tak velmi málo ve svém jídelníčku. Vláknina je nezbytná, pokud chceme zhubnout, ale i u lidí, kterým kolísá hladina krevního cukru. Nejsme vybaveni enzymy, které by dokázaly vlákninu rozštěpit, proto prochází nezměněná trávicím traktem a v tlustém střevě působí jak živina pro naše střevní bakterie, tzv. střevním biom. Pokud je náš střevní biom v kondici, lépe funguje imunitní systém a my jsme pak méně náchylní k nemocem. Naopak náš střevní biom velmi poškozuje např. onen lahodný cukr.

Spousta dětí je dnes považována za hyperaktivní, případně je u nich diagnostikována ADHD. Může tyto problémy nějak ovlivnit strava?

ADHD je porucha pozornosti s výskytem hyperaktivity. Příčin může být několik, ale strava tento stav dokáže ovlivnit v pozitivním slova smyslu. Prvním krokem je zcela vyřadit potraviny doslazované, s jakýmikoli dalšími aditivy, jako jsou barviva, aromata, dochucovadla. Druhým krokem je zařadit kvalitní zdroje omega-3 mastných kyselin, které eliminují projevy ADHD velmi efektivně. Mezi tyto zdroje patří ryby z volného chovu, čerstvě namleté lněné semínko či zastudena lisovaný lněný olej, chia semínka nebo loupaná konopná semínka.

Ve všech příručkách o vaření pro děti najdete informaci, že by se dětem nemělo solit. Jenže plané jídlo bez chuti mi děti nesní. Jak a čím tedy solit, aby to bylo co nejzdravější?

Přemíra soli dětem neprospívá z důvodu zatěžování ledvin, což je pravdou. Pokud to jen jde, solme minimálně. Používejme bylinky a koření, případně pro starší můžeme do jídla přidat trochu česneku. Jestliže se dostaneme do fáze používání soli při přípravě jídel, využijme co nejkvalitnější zdroj. Mezi takové řadím růžovou himalájskou sůl a nyní také se na náš trh dostává Keltská sůl, jakožto nerafinovaná forma, obsahující daleko menší množství chloridu sodného oproti klasické soli.

Rodiče dávají malým dětem velice často kukuřičné či jiné křupky. Jsou šikovné do ruky, nesolené, je to výborná varianta pro přežití nějakého vyřizování s dítětem v kočárku. Jak se na tyto a podobné extrudované výrobky díváte vy?

Technologie výroby spočívá v tom, že při vysokém tlaku v extrudéru dochází k mnohonásobnému zvětšení objemu a vysoké pórovitosti výrobku. Patří sem např. křupky, křehký chléb, pochoutky s vlákninou. Výsledkem je vysoký glykemický index potravin, denaturace bílkovin, absence mikrobů, vody a enzymů, standardizovaná chuť. Extrudované výrobky považuji za vysoce průmyslové a pro děti jsou zcela nevhodné. Nedoporučuji je ani lidem s diabetem, ani jedincům ve snaze zhubnout.

Pozn.: Glykemický index – hodnota vyjadřující, do jaké míry daná potravina zvýší hladinu krevního cukru. Vysoce glykemické potraviny (např. i extrudované) velmi výrazně zvyšují hladinu krevního cukru a slinivka břišní musí následně vyprodukovat velké množství inzulínu. Toto vede ke vzniku velkého množství energie. Pokud naše buňky tolik energie nepotřebují, nadbytek se v játrech mění na tuk a ten je následně ukládán do tukových zásob.

A co takové snídaně či svačiny pro děti?

Mezi vhodné svačiny patří jakékoli potraviny obsahující vlákninu a malé množství bílkovin. Např. ovoce s bílým jogurtem, zelenina s domácím dipem, či celozrnné kváskové pečivo z domácími luštěninovými pomazánkami. Variant je spousta, stačí být kreativní.

Ony ale děti něco zdravého často jen tak nesní. Co dělat s takovým malým odmítačem jídla, zejména pak toho zdravého? Jsou děti, co nesní celozrnný rohlík, případně ani kousek ovoce či zeleniny. Sama mám takový malý exemplář doma a ať dělám, co dělám, tak prostě ovoce a zeleninu jíst nebude. A i co se týče ostatního jídla, je dcera velice konzervativní. Co s tím?

S tímto problémem se setkává mnoho rodičů, u nás to bylo stejné. Důležité je zastat svůj postoj ke zdravé stravě a nedělat kompromisy směrem k průmyslovým potravinám. Pokud dítě odmítne jedno jídlo, je možné mu nabídnout druhou variantu. Pokud ani tu nechce, pak zde platí jednoduché pravidlo: ,,Nejlepším kuchařem je hlad.“ Vnímám jako velmi důležité dětem nabízet k hlavním jídlům malé množství zeleniny na různé způsoby (s domácí zálivkou či dipem, pečenou, dušenou). Každé dítko má odlišné chutě. Zároveň platí barevnost, čím lepší barvu jídlo bude mít, tím lákavější pro něj bude. Používejme různou zeleninu a koření. A hlavně, buďme v tomto ohledu trpěliví, naše děti to určitě jednoho dne ocení.

Děkuji moc za rozhovor,

Romana

Upozornění: Informace uvedené kdekoli na stránkách www.romanaprokopova.cz, včetně tohoto článku, mají pouze informační a vzdělávací charakter, založený na vlastních zkušenostech autora, případně na zkušenostech osob odpovídajících v rámci rozhovorů. V žádném případě nenahrazují osobní konzultaci v ordinaci praktického lékaře/pediatra apod. Je pouze na zodpovědnosti čtenářů, zda a jak tyto informace využijí.

The post Už jen slovo dieta v nás vyvolává stres – rozhovor s výživovou poradkyní Mgr. Lucií Šormovou appeared first on Romana Prokopová.